Po pandemii politikům otrnulo
Libor Grubhoffer. V době covidu byli politici schopni slíbit téměř cokoli, teď se už zase chovají s nesnesitelnou lehkostí bytí
LN Laik by nyní řekl, že viry vystřídaly bakterie. Po virovém covidu nás zaskočil černý kašel a tuberkulóza. Jak to vnímáte?
Uvědomuji si, že to svádí k této jednoduché zkratce, ale ve skutečnosti to tak jednoduché není. V přírodě cirkulací patogenů virového či bakteriálního původu nastávají různé cykly. Víme, že v době covidu se nikterak neprojevila například chřipková epidemie. Částečně i díky tomu, že se úpěnlivě dodržovala hygienická pravidla a chřipka nenacházela možnost k tomu, aby se cirkulací viru uplatnila mezi lidmi. Existuje cosi jako virová interference. Když je buňka napadena nějakým virem, tak se zpravidla už neuplatní jiný virus, který by jedince nakazil. Tedy jednoduše řečeno, není pro něj místo, poněvadž existuje přirozená imunita hostitelských buněk, které vyvíjejí protivirové faktory a ty brání následné infekci jiným virem.
LN Je veřejnost, i ta odborná, po covidové pandemii citlivější na rostoucí výskyty nemocí? Bliká nám dřív pomyslné červené světlo?
Spíš ne. Velmi rychle nám po odchodu covidu otrnulo. Nepřipouštíme si nová rizika, jež by mohla plynout z dalších infekčních onemocnění. Spoluobčanů, které dnes napadne použít respirátor nebo roušku, pokud mají rýmu či příznaky akutního respiračního onemocnění, je málo. Už to zase lidem nedochází.
LN Jsou politici zodpovědnější? Začali víc dbát o problematiku veřejného zdraví?
Tak právě zde jsem velmi skeptický. Víte, ono otrnutí mě zlobí právě i z důvodů jednání politiků. V době, kdy jsme opravdu byli v ohrožení pandemií covidu, byli politici schopni slíbit téměř cokoli, dušovali se, že věnují peníze na výbavu laboratoří Státního zdravotního ústavu (SZÚ). Právě z něho by se měla stát obdoba všeobecně respektovaného Institutu Roberta Kocha. Na SZÚ bychom měli být hrdí. Už i proto, že byl vybudován z darů Rockefellerovy nadace, která to věnovala novému Masarykovu Československu ve dvacátých letech minulého století. Jenže jako by to dnes politikům bylo úplně jedno. A to je špatně. Rozumná společnost přece musí počítat s tím, že zase může přijít třeba nová chřipková pandemie, podobná té, jakou byla před více než stovkou let španělská chřipka. A to není strašení, je to prostě fakt. Přibližně jednou za sto let chřipkový virus zaútočí pandemickým kmenem. Znovu nás to může dohnat. Říkávám spolu s Milanem Kunderou, že naši politici se chovají s nesnesitelnou lehkostí bytí.
LN O slovo se navíc opět hlásí nemoci, které už byly téměř zapomenuty, či se dokonce věřilo, že jsou ve vyspělém světě vymýceny. Množí se spalničky, černý kašel, tuberkulóza.
Každý případ onemocnění, které jste vyjmenovala, má svá specifika, a tudíž z toho vyplývající vysvětlení. Velmi to celé souvisí s rozvojem medicínské virologie v minulém století. Po druhé světové válce nastal velký rozmach virologie a s tím šel ruku v ruce i naléhavý přístup k ochraně před šířením virových nákaz očkováním. Svět se vzpamatovával z velkého trápení, válečného strádání, součástí toho všeho byly i velké zdravotní následky. A najednou tu byla snaha vybudovat společnost po všech stránkách bezpečnou, a to i ze zdravotního hlediska. Velikou metlou byla tehdy dětská obrna, která se vracela ve vlnách často se opakujících a působících velká trápení a trvalé fyzické následky. Bylo proto zapotřebí s ní bojovat. Chopila se toho věda, zejména v USA. Vytvořily se rychle předpoklady k tomu, aby virus přenosné dětské obrny, poliomyelitidy, byl pomnožen v buněčných liniích, to byla revoluční cesta k přípravě první vakcíny proti tak zvanému poliu. Nejprve byla vyvinuta Jonasem Salkem tzv. mrtvá vakcína z inaktivovaného divokého viru polyomyelitidy. Současně jiný americký vědec Albert Sabin pracoval na počátku 50. let minulého století na oslabení divokého viru dětské obrny, uspěl a umožnil tak vzniknout živé poliovakcíně, známé očkovací látce podávané na lžičce. Mimochodem v Československu se tehdy v době sílící studené války s embargem na veškeré technologie ze zámoří podařilo dvojici mladých lékařů-virologů Dimitriji Slonimovi a Karlu Žáčkovi znovu vyvinout v českých podmínkách obě zmíněné americké vakcíny, postupně mrtvou i živou vakcínu proti poliu. Vakcínami byla následně v naší zemi očkována plošně dětská populace a už v roce 1961 nebyl zaznamenán žádný případ dětské obrny.
LN Je možné, aby se dětská obrna u nás znovu objevila?
Dětská obrna, pokud je mi známo, žádnou zvýšenou incidenci v poslední době v civilizovaných zemích Evropy a světa nemá.
LN A čím to tedy je, že některé jiné dětské choroby se čas od času opět vynoří?
To je otázka principu vakcíny. U dětské obrny se dlouhou dobu postupovalo cestou živé vakcíny. Na základě experimentálních výsledků se věřilo, že podobně jako u onemocnění dětskou obrnou se i po očkování živou vakcínou proti jiným virovým infekcím navozuje celoživotní imunita. Proto se postupovalo všude, kde to bylo z hlediska bezpečnosti možné, cestou živé vakcíny. Tento koncept ve virových vakcínách přetrvával do osmdesátých let. Snaha byla tam, kde to jde, připravit živou vakcínu na bázi bezpečně oslabeného divokého viru.
Od živých vakcín se ale postupně přešlo k vakcínám mrtvým nebo k vakcínám podjednotkovým či vakcínám nových generací. Selektivně se z virového nebo bakteriálního původce vytáhnou jen konkrétní složky zpravidla z povrchu virových částic a ty se následně vyrobí moderními biotechnologickými přístupy. Poslední inovací těchto podjednotkových vakcín jsou ony genové mRNA vakcíny, které se nedávno tolik osvědčily v boji s covidem. Limitací těchto vakcín je relativně krátkodobá imunita očkovaných jedinců. Například u klíšťové encefalitidy je to otázka pěti let za předpokladu, že člověk dodrží třídávkový protokol.
LN I za větším výskytem černého kašle stojí krátkodobost nových vakcín?
Do určité míry je to problém, který v současné době zažíváme. Dokud se očkovalo v případě černého kašle takzvanou buněčnou vakcínou, která sice nebyla živá, ale obsahovala celého usmrceného původce černého kašle, bakterii Bordetella pertussis, byla účinnost této buněčné vakcíny dlouhodobá. Jenže byla stažena z používání před patnácti lety. Proto je tady dnes generace patnáctiletých, mezi nimiž je výskyt černého kašle na vzestupu, jakkoliv se ještě zdaleka nejedná o epidemii. Většina těchto dětí již dostala nebuněčnou vakcínu složenou z vybraných strukturních podjednotek této bakterie. V tom je podstata dnešního problému. A podobně tomu je i u spalniček či dalších virových onemocnění, například příušnic.
LN Nicméně živé vakcíny byly silnější?
Definitivně jsou silnější a navozenou ochranou dlouhodobější, ale dneska se už víceméně nepoužívají. Pokud vím, živou vakcínou se dnes očkuje jen výjimečně, například proti žluté zimnici. Obecně lze shrnout, že u nás naše živé vakcíny skončily velmi krátce po sametové revoluci.
LN Živá vakcína se nepoužívá ani proti neštovicím?
Právě proti pravým neštovicím se vůbec neočkuje od vyhlášení jejich vymýcení v roce 1980. Divoké kmeny viru pravých neštovic (varioly) jsou uchovávány hluboce zmražené ve WHO v Ženevě, v CDC v americké Atlantě a bohužel též v Moskvě. Mezinárodní úmluvou je zakázáno s virem pravých neštovic pracovat. Vakcínou proti pravým neštovicím je ale virus kravských neštovic, neboli virus vakcinie, a i pro práci s tímto virem platí velmi omezující pravidla.
LN Proč se od živých či buněčných vakcín ustoupilo, když byly takovými „držáky“?
Kvůli případným vedlejším efektům. Celé to bylo hnané snahou snížit je na minimum. Očkovací látky jsou nyní mnohem čistšími biologickými preparáty, než když se použila v ochraně před černým kašlem celobuněčná vakcína. Avšak je to něco za něco – vyšší kvalita, vyšší bezpečnost, ale nižší účinnost.
LN Mohou se rozjet i další „staré“nemoci, o nichž si dnes myslíme, že už nás nemohou potkat?
Je to docela možné například u záškrtu. Těžko to ale lze říct s jistotou. Zkrátka všude tam, kde se zjednodušuje složení očkovací látky tak, aby se dosáhlo větší bezpečnosti a čistoty preparátů, to logicky vede k nižší účinnosti.
LN Čili řešením je přeočkování?
Přesně tak. Budeme se muset vícekrát během života přeočkovávat.
LN V souvislosti s válkou na Ukrajině se do pohybu daly miliony lidí. Má to také nějaký zdravotní dopad?
Obecně migrace má zdravotní dopad na šíření infekčních nemocí. O tom není pochyb. A nakonec to dokládá i jedna z hypotéz o rozšíření klíšťové encefalitidy z území bývalého Sovětského svazu až do střední Evropy. Souvisí s druhou světovou válkou a s velkým množstvím zaklíštěných koní a dobytka, kteří se dostali s válečnou frontou z východu postupně do střední Evropy. Klíšťová encefalitida u nás nijak před druhou světovou válkou zaznamenávána nebyla. Velmi pravděpodobně přišla z východu. Čili migrace definitivně má velký vliv. Dneska například vidíme velkou incidenci tuberkulózy ve východní a ukrajinské populaci. To je něco, co naše epidemiologie musí mít na zřeteli, musí k tomu zaujímat jednoznačná stanoviska a udržovat patřičnou bdělost, učeně se jí říká epidemiologická surveillance.
LN Dělá stát dostatečnou osvětu a má onu bdělost?
Nedělá. Jak jsem řekl na začátku, měli jsme příležitost konečně začít něco dělat, ale otrnulo nám. Nejenže neproudí dostatečné investice do SZÚ, ale ani pandemie nepřiměla vedení našeho zdravotnictví, aby pochopilo, že nám chybí hlavní epidemiolog, jehož úřad by monitoroval výskyt nemocí a jejich šíření a pečoval o onu epidemiologickou bdělost. My sice máme hlavní hygieničku, ale hygiena a epidemiologie jsou dvě absolutně odlišné disciplíny. Bohužel u nás není epidemiologie dostatečně rozvíjena ani na lékařských fakultách. Přitom nejde jen o infekční choroby, které jí podléhají, máme zde epidemie civilizačních chorob, jakými jsou kardiovaskulární nemoci, obezita, cukrovka a další.
LN Znamená to, že hlavní epidemiolog by měl spadat pod ministerstvo zdravotnictví?
Jistě. Tak jako je tam patří hlavní hygienik, měl by tam být i hlavní epidemiolog. Za evropské peníze tu dnes máme virtuální Institut pro virologii a bakteriologii, ale ten rozhodně nemůže suplovat něco jako Institut Roberta Kocha. V rámci onoho virtuálního institutu opakovaně organizujeme kulaté stoly, kde palčivé otázky diskutujeme, zveme na ně i zástupce z ministerstva zdravotnictví, dosud se tam bohužel nikdy neobjevil. Virtuální řešení jsou určitě lepší než nic, ale samy o sobě v reálném světě hrozících infekčních onemocnění nestačí. Když se potom vynoří nějaký konkrétní problém jako třeba nyní černý kašel, nezbývá než jej řešit bez předchozí přípravy. Stále jen hasíme nějaké požáry a to je smutná realita. V minulosti jsme v oblasti epidemiologie infekčních onemocnění byli premianty, celý svět se od nás učil. Ani komunistům se to nepodařilo příliš pokazit.
LN Zmínil jste se o tom, že kmen pravých neštovic je schován i v Moskvě. Jak se hlídá, aby Rusko nezneužilo viry a bakterie pro své geopolitické záměry?
Je to pořád věc, kterou nesmíme pustit ze zřetele. Rusko je bezpečnostním rizikem nejenom v geopolitickém slova smyslu, ale i pokud jde o rizika plynoucí ze zacházení s patogeny nejvyššího zdravotního rizika. U biologických zbraní je ale naštěstí problémem jejich samotné použití. Jejich nasazení se může snadno obrátit proti straně, která je vypustí. Jinými slovy a obrazně, snadno se může obrátit vítr. Každopádně z někdejšího Sovětského svazu a dnešního Ruska takové nebezpečí hrozí. Je známo, že nedaleko Novosibirsku funguje státní podnik Vektor, v jehož laboratořích v minulosti probíhaly hrůzné experimenty. A je otázkou, co se tam děje dnes.
Libor Grubhoffer
Iveta Křížová
v zájmu bezpečnosti a čistoty preparátů vede k nižší účinnosti, tvrdí Libor Grubhoffer
LN Jaké experimenty?
Nebezpečné experimenty s virem eboly a s mimořádně nebezpečnými viry koňských encefalomyelitid včetně venezuelské encefalomyelitidy a dalšími viry ze seznamu těch nejnebezpečnějších s vysokou smrtností pro člověka. Je to celé nebezpečná hra s ohněm.