Léky na míru. pro vás osobně
Podávání léků Medicína učinila za poslední dobu obrovský pokrok. Objevili jsme desítky antibiotik, zlepšila se diagnostika a léčba rakovin. Ale stále přicházíme s jedním lékem – jako by všichni lidé dostávali botu jedné velikosti, odpovídající průměrné no
Od poloviny 20. století byla objevena antibiotika, léky proti psychiatrickým poruchám, byly vyvinuty vakcíny proti řadě nebezpečných chorob, které zachránily stovky milionů životů, do rutinního provozu byly zavedeny endoskopické techniky, ultrasonografie, hemodialýza, pacemakery a jiné protetické pomůcky, magnetická rezonance, tomografie, orgánové transplantace, umělé klouby či umělé oplodňování. Obdivuhodný pokrok pozorujeme také v diagnostice a léčbě mnohých typů nádorových onemocnění – tam jsou hitem posledních let zvláště imunoterapeutické přístupy. Ke skutečné revoluci došlo i ve vývoji účinných virostatik, což umožnilo úspěšně bojovat s virem HIV (původcem AIDS) nebo s některými nebezpečnými virovými hepatitidami (záněty jater).
Proklatá chřipka
Stále ještě ale zůstává spousta mezer – máme doposud jen ne zcela optimální vakcíny proti chřipce a většině ostatních respiračních viróz, malárii či tuberkulóze. Revoluční imunoterapie nádorů fungují jen u menšiny pacientů a my zatím nevíme proč. Velkou hrozbu představuje rezistence některých nebezpečných bakterií vůči stále širšímu spektru antibiotik. Bolestivá je též naše bezbrannost vůči nejčastějším neurodegenerativním chorobám (různé typy demencí), neumíme dobře spravit ani následky těžkých úrazů s poraněním míchy. A teprve začínáme chápat, že i stárnutí je jakási komplexní nemoc, která by také mohla být alespoň částečně léčena.
Dobře ovšem víme, že řada vážných chorob souvisí s nezdravým životním stylem, nekvalitní výživou, kouřením či konzumací alkoholu. Tyto faktory jsou příčinou většiny tzv. civilizačních chorob, jako jsou některé typy rakoviny, kardiovaskulárních a metabolických nemocí. Je smutné, jak málo úspěšná je v této oblasti zdravotní osvěta.
Na obzoru, nebo dokonce na počátku úspěšných realizací jsou už praktické aplikace dalších objevů – terapie vrozených genetických poruch, využití různých typů kmenových buněk, nové generace mnohem účinnějších a bezpečnějších vakcín atd.
A ke všemu umělá inteligence: stojíme na prahu revoluce v diagnostice některých chorob založené na využití právě AI, která dokáže vyhodnotit například výsledky zobrazovacích i analytických metod zřejmě spolehlivěji a objektivněji než i ti nejzkušenější odborníci.
Nicméně jakkoli jsou tyto výsledky biomedicínského výzkumu a jejich praktické klinické aplikace úžasné, poněkud stranou zůstává jeden nedostatek – léčba i prevence jsou poskytovány do značné míry „průměrnému“pacientovi. Asi tak, jako kdyby boty byly vyráběny v jednotné velikosti, odpovídající průměrné noze.
Takové boty by sice většině dobře, nebo aspoň jakž takž vyhovovaly, ale ostatním by byly buď příliš malé, nebo velké. Tohle přirovnání je samozřejmě přehnané, v principu však odpovídá tomu, že dávkování léků a jejich užívání v širším kontextu jen málo odráží rozmanitost pacientů – jejich věk, hmotnost, pohlaví, etnickou příslušnost, genotyp, složení střevního mikrobiomu, životosprávu, ale i denní dobu užívání léku či to, jaké jiné léky užívají. A to na důležitost respektování individuální odlišnosti pacientů upozorňoval již praotec lékařů Hippokratés.
Proč léčíme zdravé?
Individuální variabilita je přehlížena i při vyhodnocování běžných hodnot krevních testů (cholesterol, glukóza, krevní obraz atd.). Ve standardních tabulkách jsou uváděny intervaly, v jakých je ta či ona hodnota „normální“; pokud v konkrétním případě vybočuje, je to důvod k obavám a případnému zahájení léčby.
Je však třeba mít na paměti, že ty standardizované intervaly „správných“hodnot jsou ve většině případů odvozeny ze statistického vyhodnocení velkého souboru zdravých jedinců tak, že pokrývají středních 95 % případů. Na obou stranách tohoto intervalu ale zůstává 2,5 % vyšších, resp. nižších hodnot, které mohou buď skutečně indikovat poruchu, ale spíše představují minoritní populaci, jež má z různých důvodů (především z těch genetických) svou normální, zdravou hodnotu oproti 95% většině posunutou.
KRESBA LELA GEISLEROVÁ
Prozatím se málo bere v úvahu i skutečnost, že chronologický věk často neodpovídá tzv. věku biologickému, tedy faktickému zdravotnímu stavu organismu odpovídajícímu buď průměru vyššího, nebo naopak nižšího věku. Nyní ale začínají být zdrojem relevantních informací výsledky vyšetřování jedinců, kteří se dožívají vysokého věku v dobrém zdraví.
Dobře známým příkladem genderových rozdílů je vyšší účinnost imunitního systému žen než mužů. Ženy, zvláště v plodném věku, v průměru výrazně lépe odpovídají na očkování a zvládají infekční choroby (po přechodu se tento rozdíl stírá). Nežádoucím důsledkem této větší síly ženské imunity je zřejmě známý fakt, že ženy trpí daleko více některými autoimunitními chorobami.
Také je dávno známé, že řada dědičných chorob je více či méně specifická pro určitá etnika: například u některých poruch krvetvorby (srpkovitá anémie, beta-talasémie) u středomořských a afrických národů, cystická fibróza ve Skandinávii či Tay-Sachsova nemoc u aškenázských Židů. Do této skupiny patří i další geneticky podmíněná onemocnění, jimž říkáme „choroby sirotci“. To je velká skupina přibližně 7000 chorob, které se vyskytují s četností menší než 5 osob na 10 tisíc obyvatel. V jejich léčbě je dosahováno významných pokroků založených na poznání jejich molekulární podstaty. Ale pozor, těmito vzácnými chorobami trpí až 30 milionů obyvatel Evropy, takže vlastně až tak vzácné nejsou.
pro všechny
Ženy v průměru výrazně lépe odpovídají na očkování a zvládají infekční choroby. nežádoucím důsledkem této větší síly je, že víc trpí autoimunitními chorobami.