Filozofie na houby
Nedávný text filozofů Zacha a Gvoždiaka, který mířil proti mediálním filozofům a obhajoval specializaci proti vyjadřováním nespecialistů k tématům, kterým nerozumějí, a ještě z toho dělají ctnost, vzbudil bouřlivé reakce, z nichž jednu vybíráme.
Plácám, tedy jsem. Tak se jmenoval text dvou akademických filozofů Martina Zacha a Víta Gvoždiaka (LN 2. 3. 2024) o mediálních filozofech: Tereze Matějčkové (která jim dle počtu řádků, jež jí věnovali, leží v žaludku nejvíc), Miroslavu Petříčkovi a Petru Fischerovi, kteří společně vydali knihu Všichni umřete: Hovory ze Slávie (2022). Kniha je to už víc než rok stará, ale protože mě minula, doplnil jsem si vzdělání a začetl se do tří rozhovorů mediálních filozofů s předmluvou dnes už stejně mediální Terezy Matějčkové. Zhruba dvě hodiny jsem se nenudil.
Nakonec jsem akademikům vděčný, že mě upozornili na svižně napsanou knížku. Paralelně s příjemnou četbou rostlo moje zděšení: umějí akademičtí filozofové Zach s Gvoždiakem vůbec číst?
Dvořané královny věd
Zaměstnanci Filosofického ústavu Akademie věd negramotně vytrhavají věty z kontextu a mediální trojici filozofů vyčítají, že se veřejně vyjadřují k věcem, kterým nerozumějí, a ještě z toho dělají ctnost. Podle Petříčka, Fischera a Matějčkové je devízou filozofie to, že se na nic nespecializuje, a filozof je tak z profese povolán vyjadřovat se k tématům, kterým se odborně nevěnuje. Mediální pábitelé tak ale nenapravitelně poškozují obraz „královny věd“; obraz pracně budovaný fundovanými znalci konkrétních problematik z akademické sféry.
Ve svatém zápalu si akademici nevšimli, že obraz poškozovaný mediálními filozofy je obraz mediální. Jejich nárok na kontrolu mediálního obrazu z akademického titulu je svou povahou feudální a ve svobodné společnosti nemístný. Mediální filozofové nejsou poddanými pánů z Akademie věd. Páni akademici nemají na filozofii žádný patent a do mediální filozofie by ve vlastním zájmu fušovat ani neměli. Jejich článek dokumentuje proč: začíná halasně jako filipika a končí jako nedopletený koš z příliš krátkých prutů. Nicméně hlavní potíže Zacha s Gvoždiakem jsou se čtením a interpretací.
Filozof ze šuplíku
Petříček, Fischer a Matějčková neoslavují diletantství, jak se nám horliví akademici snaží podsunout, ale řeší otázku autonomie filozofického myšlení a jednání ve veřejném prostoru. To může mít například podobu myšlení naživo – performance, kdy se filozof zamyslí před publikem a kolikrát ani na nic nepřijde. Jindy je zase filozof komicky neschopen pochopit, co chápou úplně všichni, nebo není ochoten přistoupit na konsenzus anebo třeba zarytě vysvětluje, co všichni dávno chápou, jen on ne a ne pochopit jak to, že to chápou.
A konečně sem patří i podivínské odmítání specializace, které filozofa v současnosti stojí víc námahy, než kdyby pohodlně zaplul do šuplíku a obsadil si svoji mikrodoménu, jak to mají ve zvyku naši akademici.
Pro příklady pohodlných specialistů nemusíme chodit daleko. Superspecializovaný filozof je Martin Zach, samojediný filozof imunologie v naší kotlině. Několik jeho článků se objevilo v odborných časopisech, ačkoli s jeho tématem nic společného nemají, například v Anaesthesia Critical Care & Pain Medicine 41 . V něm anesteziologům vypráví o spolupráci filozofů a imunologů, která má rozšířit „pohled na imunitu“a přinést „obecnou teorii imunity“.
K čemu nová, rozšířená, superstrunně obecná teorie imunity bude kromě toho, že si na ní vybuduje kariéru několik filozofů imunologie, ale jasné není. Imunofilozofové Zach, Graslehner, Eberle či Pradeu zatím žádnou velkou invenci nepředvedli. A jejich mikroobor tomu odpovídá.
Zatím ale tuhle velkou teorii nemají, a tak se věnují akademickému slalomu mezi pojmy. Politicky korektně se snaží vyhnout protikladům jako vlastní versus cizí a stejně podezřelý je filozofickým korektorům pojem obrany. Hnidopišsky upozorňují na výrazy, kolem kterých se už dříve naučili jezdit opatrně ve společenských vědách.
Pro příklady pohodlných specialistů nemusíme chodit daleko. Superspecializovaný filozof je Martin Zach, samojediný filozof imunologie v naší kotlině.
Napsal jsem oběma filozofům e-mail. Jejich odpověď ovšem byla vyhýbavá, co vyplývalo z jejich kritiky, se jim vyslovit nechtělo. Mým filozofickým testem neprošli.
Na dopravním hřišti
Celé to připomíná dopravní hřiště, kde si Martin Zach s kolegou Gregorem Greslehnerem hrají na policajty a řídí provoz, jako by to bylo doopravdy. Vždyť mají plácačku s nápisem filozofie a doktorské prýmky. Když vidí někoho, jak jede ve staré metafoře, zahrozí prstem: „Pane imunologu, vystupte si. A nepřekračujte emisní limity pro společensky nevhodné výrazy. Tentokrát mezi námi filozofy a imunology bez pokuty, ale příště to bude už na etickou komisi.“
Nicméně na tomhle akademickém hřišti však platí ještě jiná pravidla než dopravní. Když jede okolo vládní limuzína, hyperkorektní policie zaleze do pangejtu a pro jistotu ještě salutuje. Taková je totiž filozofie státního zaměstnance.
V jednom ale mají Zach s Gesleherem pravdu: „posilování imunity“je zavádějící fráze. Silná imunitní reakce není lepší, vybuzený organismus snadno přestřelí a to ho zabije. Mnohdy je lepší patogen tolerovat. Objev to ale není, Karel Drbal tímto varováním začíná své kurzy, a tak to každý student Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy slyšel už v prváku. Ovšem Zachův článek obřadně akademickou angličtinou tu věc široce rozvádí, aniž by uvedl, kdo jsou ti imunologové, co se tak hloupě opírají o představu boostování imunity, a kde tak činí nejčastěji.
Vyhýbavé odpovědi
Napsal jsem proto oběma filozofům e-mail. Odcitoval jsem jim příslušné místo jejich článku a zeptal jsem se jich, jestli konceptuální nedostatky, na které správně poukazují, měla vakcinační kampaň plná dalších a dalších posilujících dávek. Jestli boostovací kampaň není dobrý příklad absurdního „posilování“imunity, když se očkovali lidé dva týdny po prodělání infekce, aby měli papír ke vstupu do hospody. Neoperovaly státní orgány mylným konceptem?
Jejich odpověď ovšem byla vyhýbavá. Co přímo vyplývalo z jejich kritiky imunologického pojmosloví, se jim vyslovit nechtělo. Mým filozofickým testem neprošli. Filozof sleduje, kam vede jeho vlastní myšlenka, i kdyby vedla k závěrům, které nečekal nebo odmítá nebo se jich bojí či pro něj nejsou zrovna výhodné.
Zachovy rady a doporučení jsou – jak jsem si ověřil – znehodnocené autocenzurou. Je to vlastně jenom poučování. Zach a Greslehner lékaře napomínají, aby na imunologickou odpověď hleděli „v kontextu“, přemýšleli o její regulaci a na mysli měli, že vždycky nejde všechno naráz, po anglicku trade-offs. Malá ukázka:
Given the complexity of the biological systems and the discussion in the two previous sections, it should come as no surprise that the workings of the immune system exhibit numerous trade-offs on multiple levels of organization. This means that something is (at least partly) incompatible with something else; put another way, it is not possible to have both at the same time.
„S ohledem na komplexnost biologických systémů a v návaznosti na diskusi předchozích dvou oddílů by nás nemělo překvapit, že funkce imunitního systému vykazuje řadu vzájemných směn na mnoha úrovních organizace. To znamená, že něco není (alespoň částečně) slučitelné s něčím dalším; jinak řečeno, nelze mít obojí naráz.“
Své úvahy zveřejnili loni v časopise
Biology & Philosophy 38 (1).
Filozofie a mykologie
Zachova filozofie imunologie totiž funguje jako filozofie hub. Akademik Martin Zach na každý klobouk v mykologickém atlase připíše kouzelné slůvko filozofie a z mykologie je rázem houbařská filozofie.
Jenže taková filozofie hub je – jak se kritik Zach mohl dočíst u Petříčka, Fischera a Matějčkové – na houby. Martin Zach hlasitě požaduje, aby všichni nudili jeho stylem. Mentorsky nám převypráví poznatky a teorie z imunologických publikací. Sbírá empirické poznatky o virech a antigenech. Byl na stáži v laboratoři. Pořádal seminář a konferenci...
Horlivý filozof imunologie je tak proto poskokem přírodovědců. Akademii věd finančně táhnou přírodní vědy, které házejí drobty z bohaté hostiny biochemiků nebo mikrobiologů a fyziků humanitním oborům, když se tito snaží a začnou dělat, psát a myslet jako přírodovědci. A o tom pojednává i zmíněná knížka trojice mediálních filozofů, kterou Martin Zach s Vítem Gvoždiakem nemohli strávit: totiž že sekundovat přírodním vědám by humanitní vzdělanci neměli, protože pak se z nich stanou jen lokajové a příštipkáři.