Smrt přich A bojuje se
Možná jste také už zaslechli výtku, proč izraelské armádě tak dlouho trvá vyčistit Gazu od bojovníků Hamásu a proč je při tom tolik civilních obětí. Jenže jak nás učí historie, s níž se dnes seznámíme, proti bojovníkům v síti podzemních tunelů se bojuje p
Podzemí se doložitelně čas od času stávalo bojištěm již ve starověku, třeba během válek Peršanů s Římany. Také ve středověku se obléhatelé občas pokusili poddolovat hrad a obyvatelstvo se uchylovalo do skrýší v jeskyních či sklepech. Na moderním bojišti se ženijní inženýři hloubící tunely prosadili již za americké občanské války. A s jistým tápáním též za války rusko-japonské, kdy při jednom z mnoha incidentů carský důstojník ve snaze podkopat a dynamitem odstřelit japonský tunel zlikvidoval i vlastní mužstvo, protože nedokázal spočítat správnou velikost nálože.
Jak v pionýrské knize Válčení pod zemí 1914–1918 (2010) ukazuje historik Simon Jones, jako systematická taktika se hloubení tunelů možná poněkud překvapivě prosadilo až na západní frontě za první světové války. Když se totiž pozemní boj dostal díky zákopům, kulometům a kilometrům ostnatého drátu do slepé uličky a ani jedna strana nedokázala linii protivníka prolomit tradiční pozemní ofenzivou, válčení se přesunulo pod povrch. Válku ženijního vojska odstartovali Britové s expertizou dodanou z civilního sektoru, totiž z hloubení šachet, odstřelování hornin a těžby uhlí. V letech 1914 až 1916 Britové provedli na 750 útoků, během nichž zpravidla tunelem poddolovali německé zákopy a poté je trhavinou vyhodili do vzduchu. Němci kontrovali podobnými útoky, i když zřejmě s menším úspěchem.
Z výhody do šachu
Nová taktika a spolu s ní i extrémně náročná a nebezpečná vojenská specializace tzv. tunelářů se rychle vyprofilovala: „Čím hlouběji se člověk dostal, tím více se potil, musel procházet přes strmá schodiště, dýchal špatný vzduch a hrozil mu zával, odpálení miny z nepřátelského tunelu nebo utonutí v bahně a přívalech vody,“píše Simon Jones. Avšak zejména vyšší velitelé se s touto inovací mentálně jen těžko vyrovnávali. Nezapadala do jejich představ o tom, jak má válka vypadat, a neodpovídala tomu, co se učili na akademiích. Jak se na adresu kolegů kriticky vyjádřil německý maršál Füsslein: „Divizní velitelé válčení s podminováváním nedoceňují a odmítají, protože mu nerozumějí. Jiní na něj svádí své neúspěchy. Chybí nám znalosti, zkušenosti a povědomí o této starobylé, a přesto moderní zbrani.“
Jak válka pokračovala, hloubení tunelů bylo stále sofistikovanější, když se kombinovalo s přepady. Hotový majstrštyk se podařil Britům ve Flandrech roku 1917, kde pod německými pozicemi vyhloubili pět mil dlouhý komplex, který zaminovali a odpálili. Během výbuchu a současně útoku pěchoty na dezorientovaného protivníka rychle pozabíjeli na dvacet tisíc Němců. K největšímu minovému útoku v historii válečnictví došlo krátce poté u městečka Mesen v dnešní Belgii, kde Britové vyvrtali hned jedenadvacet tunelů. Jejich odpálením vmžiku usmrtili deset tisíc nepřátel.
Jestliže byl tunel, stejně jako tank, odpovědí na těžko překročitelné linie zákopů, zbraní proti nepřátelským tunelům a tunelářům se vedle plamenometů a plynových granátů staly tunely vlastní. Tunely měly soupeře vyslídit, poddolovat, zaminovat a zlikvidovat. Ani jedné straně tak nakonec hloubení tunelů a napínavé honičky pod zemí nepřinesly vojenskou výhodu. Podobně jako předtím na zemi kvůli zákopům i pod zemí se kvůli tunelům soupeřící armády držely v šachu a poslední rok války zaznamenal útlum nikam nevedoucího krtkování.
Jestliže je příběh první světové války notoricky vyprávěn jako příběh válčení na souši, ve vzduchu i na moři, válčení pod zemí zůstává stranou zájmu vojenských historiků, teoretiků i praktiků, což komplikuje porozumění bezpečnostním výzvám 21. století. Přesto můžeme říci, že šlo o taktiku, kterou v regulérní mezistátní válce v jistý moment a zpočátku třeba i zdráhavě nasadily také průmyslově vyspělé státy, nikoli tedy jen nestátní aktéři jako převaděči, pašeráci, komunističtí partyzáni či islamističtí teroristé. Také lze říct, že taktiku hloubení tunelů tehdejší evropské velmoci použily výlučně proti ozbrojeným silám soupeře: není znám jediný případ použití tunelů proti civilistům nebo civilní infrastruktuře. Ovšem pro současný rozvoj válčení pod zemí je podstatný moment nápodoby, učení a transferu expertů a poznatků z civilní sféry.
Japonský labyrint
Jakmile německé velení tuto taktiku zaregistrovalo u Britů, snažilo se ji rychle použít, protože ji pochopilo jako potenciálně efektivní: s relativně malými náklady může získat podstatnou vojenskou výhodu nad nepřítelem. Můžeme se proto spolehnout, že současnou válku v Gaze a jistou bezradnost izraelské armády při eliminaci podzemních kapacit Hamásu se zájmem sledují vojenští experti velmocí i lotrovské režimy a nestátní skupiny, které se Hamásem nechají inspirovat. Ostatně, užitím tunelů za první světové války se inspirovala Severní Korea, když v rozporu s dohodou o příměří zbudovala hned několik obřích tunelů přímo pod demilitarizovanou zónou. Ty byly odhaleny v letech 1974 až 1990 a v části toho posledního zřídila Jižní Korea muzeum dokládající zlovolnost severního souseda. Dobrou zprávou snad ale je, že na každou zbraň a ofenzivní taktiku lze vymyslet obranu. První světová válka ukázala, že obrana existuje i proti tunelům.
Ale vraťme se na další bojiště. Podzemí se stalo dějištěm válčení i za druhé světové války, a to především v Pacifiku. Tentokrát se do něj ovšem uchýlila jen jedna strana, která se ocitla v defenzivě a dala se na ústup, totiž Japonci. Technologické a materiální převaze americké armády mohli vzdorovat jenom s využitím přírodního prostředí hornatých ostrovů plných jeskynních komplexů, které propojili sítí tunelů s ocelovými vraty, větracími šachtami a tajnými vchody, aby tak do podzemí přesunuli celou ustupující armádu s pevnůstkami, velitelskými stanovišti, sklady, ubikacemi a nemocnicemi. Tunelům pak Japonci uzpůsobili i svou taktiku.
Během bitvy na ostrově Palau (1944) se Američané domnívali, že letecké bombardování a ostřelování z lodí Japonce eliminovalo. Japonci ukrytí v podzemí je v tom utvrdili, když je nechali vylodit, aby na ně ovšem poté noc co noc útočili z bezprostřední blízkosti ze zálohy díky síti tunelů vedoucích za americké pozice. Američané pak ostrov od nepřátel čistili za dosud nepoznaných ztrát dlouhé měsíce, když vchody do tunelů zaslepovali betonem, jednotlivé pevnůstky dobývali tanky a plamenomety a podzemní komplexy ničili výbušninami.
Japonci záludnou taktiku válčení z podzemí dovedli k dokonalosti v bitvě o ostrov Iwodžima, jenž byl vstupní branou do Japonska (únor až březen 1945). Desetikilometrový labyrint chodeb se sedmi sty kryty a tisícovkou vchodů se Američanům nepodařilo rozbombardovat, ačkoliv to zkusili. A Japonci se na ně vrhli hned, jak se vylodili, aby za odpoledne proměnili v mrtvoly dva a půl tisíce mariňáků. Nakonec šlo o jedinou bitvu v Tichomoří, v níž měli Američané větší ztráty než Japonci (počítaje mrtvé i raněné šlo o 32 tisíc vojáků), když několik týdnů čelili překvapivým útokům ze skrýší a tunelů v částech ostrova, o nichž si mysleli, že je již dostali pod kontrolu.
Jak píše Cyril O’Brien ve studii Iwodžima ve zpětném pohledu, frustrace amerických vojáků z takového válčení se odrazily v tom, že s Japonci neměli slitování, když nebrali zajatce, a zřejmě se tak dopouštěli válečných zločinů. Z celkových 21 tisíc obránců jich totiž do zajetí padlo nezvykle málo, jen několik set. Frustrace izraelských vojáků napadaných v Gaze „na vyčištěných územích“ze zálohy a přicházejících o kamarády budou obdobně vysoké.
Tunelové krysy
Američané si proto udělali představu, jaké by byly jejich ztráty po vylodění v Japonsku a zkušenost z Iwodžimy rozhodně nechtěli opakovat. Což byl podle politologa Roberta Papea a jeho fascinující knihy Bombardováním k vítězství (1996) důvod, proč spustili bombardovací kampaň ničící dopravní uzly a zbrojovky, ale také podlamující morálku obyvatel bombardováním měst. A když ani zapálení dřevěného Tokia, kde přes noc uhořelo sto tisíc lidí, nestačilo, na řadu přišly jaderné bomby.
Ovšem v kontextu dnešní operace v Gaze působí varovně, že se poslední skupinka třiceti pěti japonských vojáků přežívajících v podzemí ostrova Palau vzdala až v dubnu 1947. Hamás totiž nalákal izraelskou armádu na své území a skryl se před ní do předem připravených tunelů, podobně jako Japonci v Tichomoří. Na rozdíl od nich ale Hamás vyhraje, když neprohraje. Pokud totiž jeho vojenské kapacity skryté v podzemních komplexech přežijí izraelskou operaci, na kterou se roky připravoval, Izrael jen těžko ospravedlní, že v Gaze rozbombardoval zástavbu, pozabíjel tisíce civilistů a z ostatních učinil uprchlíky čelící humanitární katastrofě, aniž by získal vojenskou výhodu a zvýšil svou bezpečnost. Hamás pak totiž z tunelů vyleze a zabíjení, ničení a utrpení začne nanovo.
Ale vraťme se na druhou stranu světa, jejíž podzemí se proměnilo v nelítostnou arénu ve válce dvou států, v níž se střetly
Vietkong se v neprostupné džungli i v přelidněných čtvrtích Saigonu jednoduše stáhl do podzemí, aby kompenzoval vojenskou slabost proti daleko silnější americké armádě
„Čím hlouběji se člověk dostal, tím víc se potil, procházel přes strmá schodiště, dýchal špatný vzduch a hrozil mu zával, odpálení miny nebo utonutí v bahně a přívalech vody.“
jejich armády. Víme už, že oproti první světové se do podzemí zavrtala jen jedna z nich, ta slabší, která využila přírodního prostředí hornatých atolů, zatímco ta silnější se za ní do podzemí nehrnula. To se totiž opakovalo i o pár let později, kdy začala válka ve Vietnamu.
Povstalci z Vietkongu se v neprostupné džungli i v přelidněných čtvrtích Saigonu jednoduše stáhli do podzemí, aby tím kompenzovali vojenskou slabost nestátního aktéra ve srovnání s daleko silnější americkou armádou, jíž se nemohli přímo postavit. Postavit se jí ale dokázali v guerillové válce, v níž mistrně kombinovali ofenzivní i defenzivní využití tunelů, které obývali nejen bojovníci, ale i civilisté.