Z podzemí. ní jen těžko

Ve velkoměstě děsivější než všudypřítomné

ajemného labyrintu podzemních chodeb.

Vietnamští povstalci se připravili na dlouhou válku. Některé podzemní komplexy měly hned několik pater, důmyslně maskované vstupy do nich byly zajištěny výbušninami, jedovatými zvířaty a padacími pastmi, přičemž měřily až desítky kilometrů, takže pojaly ubytovny, sklady, chirurgické sály, ale dokonce i školy a kinosály. Někteří důstojníci odtud údajně nevyšli pět let, porodníci v podzemí na svět zřejmě běžně přiváděli děti. Tunely byly klikaté, takže se obtížně mapovaly a ničily výbušninami, zároveň byly uzpůsobeny postavám vietnamských vojáků, pro ty americké byly těsné.

Vietkong svoje tunely kromě ukrývání používal i k překvapivým přepadům amerických jednotek, kdy zpravidla rychle zaútočil z více směrů, v jejich řadách způsobil zmatek a nečekané ztráty, aby se poté bleskově stáhl zpět pod zem.

Nešlo ale jen o mrtvé. Šlo o deptání živých Američanů, kteří nikdy nevěděli, kdy a odkud úder přijde. Hrálo se o morálku vojáků a jejich vůli bojovat. Není proto divu, že Američané do podzemí pumpovali slzný plyn, podezřelé oblasti bombardovaly létající pevnosti B-52 pumami uzpůsobenými na ničení podzemních objektů a detonující, až poté, co se zaryly do země. Jelikož ani to nestačilo, zřídili speciální jednotky, přezdívané tunelové krysy (tunnel rats), které se za nepřítelem s baterkami, rýči a pistolemi v rukou vydaly pod zem.

Šlo o dílčí kapitulaci a přijetí Vietnamci vnucovaného boje zblízka, navíc v těch nejextrémnějších podmínkách, kterým se západní armády disponující palebnou převahou snaží za každou cenu vyhnout. Vietkong se však Američanům z podzemí i přes mimořádné nasazení nepodařilo nikdy zcela vypudit a guerillu potlačit. Sice neprohráli žádnou větší bitvu, ale z války nakonec vycouvali. Vleklý konflikt, který se ocitl ve slepé uličce, se stal v Americe nepopulárním. Daňoví poplatníci ho odmítli financovat, branci v něm odmítli umírat a aktivisté odmítli, aby Amerika ve jménu „svobody“masakrovala civilisty a Vietnam proměňovala v nehostinnou pustinu. Války vedené demokraciemi zjevně trpí náladovostí veřejnosti a nekonzistentním rozhodováním politiků, kteří, mají na rozdíl od generálů poslední slovo s tím, že si to nesmí rozházet s voliči.

Vietkong jako Hamás

Boj s Vietkongem byl součástí západní strategie zadržování komunismu, a tedy grandiózního střetu USA se Sovětským svazem. Tisíce kilometrů vzdálený Vietkong, který logicky nikdy nezaútočil na americkém území, však pro Spojené státy nepředstavoval takovou bezprostřední existenční hrozbu, jakou je dnes v očích Izraelců Hamás. Scénář, kdy by se proti válce v Gaze postavili izraelští voliči a branci, proto není pravděpodobný. Není ale ani vyloučený: Izrael je demokracií se silnou občanskou společností a etablovanými lidskoprávními organizacemi, často vedenými veterány zhnusenými chováním armády na okupovaných palestinských územích. A vyloučený není také proto, že při bližším ohledání nese válka ve Vietnamu shodné rysy s tou v Gaze.

Jen si to vezměme: povstalecká skupina bojující proti tomu, co pokládá za okupaci, taktika stažení se do podzemí kompenzující slabost ve střetu s vojensky silnějším soupeřem v podobě jedné z nejmocnějších armád. Jak ukázal Vietkong, v dobře připraveném komplexu tunelů lze bez úhony přečkat měsíce i roky, přičemž moderní armáda má dost možná hodinky, ale povstalci mají zcela jistě čas. Vietnamští povstalci takto utahali Francouze a poté Američany. Také izraelská armáda je ale uvyklá vést krátké války; s výjimkou opotřebovávací války s Egyptem (1967–1970) a okupace Libanonu (1982–2000) ukončovala konfrontace zpravidla v řádu týdnů.

Aby však byla současná operace v Gaze z vojenského hlediska úspěšná a bojové kapacity Hamásu eliminovány, podzemní síť tunelů musí být pečlivě zmapována, poté neutralizována zapečetěním vchodů nebo částečným zaplavením a nakonec postupně zlikvidována bagry, výbušninami a zalitím betonem. A to nelze uskutečnit v řádu týdnů a pravděpodobně ani měsíců, zejména mají-li se brát ohledy na unesená izraelská rukojmí a civilisty ukrývající se v tunelech, přestože izraelská armáda od poslední války v Gaze, totiž operace Ochranné ostří (2014), disponuje dechberoucí expertizou pro boj v podzemí. Má zvláštní jednotku psovodů Oketz, cvičených na vyhledávání tunelů a výbušnin, všechny její bojové jednotky dislokované na jihu procházejí standardně výcvikem na boj v podzemí a dokážou provozovat autonomní americké roboty Talon a vlastní i-Roboty, schopné mapovat podzemí a likvidovat miny. Dále vyvinula tekuté výbušniny k likvidaci tunelů, jež se vstřikují přímo do země. Pro své speciály zřídila, stejně jako Američané, obří podzemní cvičiště, disponuje i zkušeností s technologiemi průzkumu podzemí od seizmických senzorů přes detektory kovů, magnetometry a měřiče gravitace až po termovize a radary schopné nahlédnout pod zem.

Rizika podzemní války

Pokud se to ale takto neodpracuje, nebude operace v Gaze ničím víc než morálně a zřejmě i právně neospravedlnitelnou starozákonní pomstou v duchu oko za oko, v podobě nesmyslné a spektakulární demolice měst a lidských osudů v přímém přenosu, aktem moderního barbarství bez jakéhokoli přínosu pro bezpečnost izraelských občanů. Pokud se to takto neodpracuje, Izrael propásne příležitost, protože ničení tunelů je z hlediska mezinárodního práva schůdnější ve válce než v míru. Jestli se to takto neodpracuje, Hamásu a jemu podobným všude ve světě se vyšle signál, že hloubení podzemních komplexů se vyplatí, protože ani ty nejvyspělejší země se neodhodlají k jejich ničení. Pokud se to takto neodpracuje, nelze se vážně bavit o jakékoli spolehlivé vládě, která by v Gaze nahradila Hamás, protože bez kontroly podzemí lze nad Gazou jen těžko převzít plnou kontrolu a zaručit, že se přeshraniční tunely do Izraele a na egyptský Sinaj nestanou opět hrozbou.

Dost možná se to ale skutečně neodpracuje, protože prioritou izraelského premiéra Benjamina Netanjahua je udržet se u moci a zajistit si imunitu před soudním stíháním, nikoli starost o bezpečí jeho spoluobčanů. A prioritou jeho radikálně pravicových koaličních partnerů, jako je ministr vnitra Itamar Ben Gvir, je zřejmě anexe palestinských území, ne starost o soužití s Gazany.

Jenže potom se Izraelcům zaručeně stane to, co se jim od roku 2005, kdy se vojensky stáhli z Gazy, děje opakovaně. Hamás na ně s pomocí tunelů a raket zase zaútočí a bude je terorizovat a unášet. Jak víme, Gil’ad Šalit byl po útoku na svůj tank do Gazy odvlečen již v roce 2006 a až roku 2011 vyměněn za tisícovku Palestinců. A Hamás od té doby válčení v podzemí cizeloval. Každou z takto vyprovokovaných a izraelskou armádou opětovaných válek v Gaze proto na rozdíl od palestinských civilistů jako vždy přečká zbaběle zalezlý v podzemí. Případně se Izraelcům stane to, co se Američanům přihodilo právě ve Vietnamu, kde Vietkong část tunelů zdědil po nacionalistech bojujících v tehdejší Indočíně proti Francouzům. Nebo se jim stane totéž, co Američanům po 11. září 2001 v Afghánistánu, kde Tálibán a al-Káida zdědily jeskynní komplexy po mudžáhidech bojujících v 80. letech 20. století se Sověty. Válčení pod zemí má totiž tu nepříjemnou vlastnost, že se podzemní komplexy a taktiky s nimi spojené s oblibou dědí. Stejně jako Hamás převzal štafetu boje proti Izraeli od sekulární Organizace pro osvobození Palestiny, může po něm infrastrukturu převzít a v boji pokračovat někdo jiný.

Povstalci totiž kalkulují, že se armády budou mezinárodního práva alespoň přidržovat, zatímco oni ho záměrně porušují, třeba taktikou používání lidských štítů

Aby byl Hamás eliminován, podzemní síť tunelů musí být pečlivě zmapována, zapečetěna či částečně zaplavena a nakonec zlikvidována bagry a výbušninami a zalita betonem

Jak v knize Válčení pod zemí (2018) dokládá izraelská politoložka Daphné Richemond-Baraková, vše je v Gaze, stejně jako dříve v Saigonu komplikováno trendem posledních dvaceti let: totiž že povstalci tunely záměrně hloubí pod přelidněnými městy a prolínají je s civilní infrastrukturou, jako jsou obydlí a nemocnice. Svět bojovníků a civilistů nebezpečně splývá, zatímco každá protipovstalecká strategie se je snaží oddělovat, bojovníky likvidovat a civilisty získávat na svou stranu nabídkou něčeho atraktivnějšího, než nabízejí povstalci. Jestliže je pro moderní armády noční můrou protipovstalecký boj ve městech, v hotové peklo se proměňuje, když ho rebelové zkombinují s válčením pod zemí. Už to ukázal Saigon, po roce 2003 irácká Fallúdža a Ramádí a celkem nedávno Sindžár a Mosul, jen obtížně osvobozovaný od Islámského státu.

Box bez rukavic

Povstalci totiž kalkulují, že se armády budou mezinárodního práva alespoň přidržovat, zatímco oni ho záměrně porušují, třeba taktikou lidských štítů. Jedna strana tak boxuje v rukavicích a dle pravidel, zatímco ta druhá je odhazuje a chlubí se, jak promyšleně fauluje.

Ona pomyslná mlha války se přitom k válčení v podzemí váže z definice. Velitelé často postrádají zpravodajské informace nejen o trase tunelu, ale také o tom, zda v něm jsou civilisté, případně v jakém počtu. Ale pro rozhodnutí, zda tunel zničit, potřebují zvážit vojenský přínos jeho zničení na straně jedné a možnou míru poškození civilistů na straně druhé. Ale na tuto stranu rovnice nevědí, co dosadit. Mohou se však spolehnout, že si Hamás a jemu podobní nestátní aktéři dali záležet, aby Izraelci odpálením části tunelu poškodili i přilehlou mešitu, porodnici či školku. A že se záběry „barbarství okupantů“okamžitě objeví na sociálních sítích. Předběžná opatrnost pak protipovstalecké operace zpomaluje, až paralyzuje, ovšem snaha o rychlou likvidaci tunelů ústí v přehmaty a válečné zločiny.

Obecnější lekce z izraelského příběhu říká, že sebemodernější armáda, disponující dokonce jadernými zbraněmi a speciálním partnerstvím s USA, sice od útoku dokáže odradit nepřátelské státy jako Sýrie či Írán, paradoxně ale nedokáže odstrašit slabší nepřátele, jako jsou Hizballáh či Hamás, s propracovanou taktikou válčení v podzemí. Demokracie se zatím při střetu s tunely zdají být překvapivě slabé a bezradné. Dokládá to třeba i nedávné fiasko Francouzů v Mali nebo neschopnost americké pohraniční stráže utěsnit „průtokový ohřívač“na hranici s Mexikem. Nestátní aktéři, ať již teroristé, či organizovaný zločin, zase jednou získávají navrch nad státy. Snad by si ale Západ mohl vzít z této taktiky i nějaké poučení, přemýšlet kreativně a na Ukrajinu před další ofenzivou kromě stíhaček F-16 a munice pro artilerii poslat i nějakou tu vrtnou soupravu.

Autor je sociolog, na Karlově univerzitě vede kurz sociologie konfliktu, války a terorismu. Napsal knihu Velká blízkovýchodní nestabilita (2018).