Tváře pátečníků zblízka

Jednou z četných zálib Karla Čapka bylo fotografování. Svědčí o tom nejen Dášeňka (1932), ale i několik posmrtně vydaných publikací, k nimž nyní přibyla kniha zahrnující Čapkovy fotografie pátečníků spolu s mnoha informacemi o tomto přátelském společenstv

Čapkovy portréty pětatřiceti pátečníků, pořízené převážně na zahradě řečené vily bratří Čapků. Jejich reprodukcím předchází ediční úvod, který obsahuje cenné informace o jejich vzniku a dataci, o náročné identifikaci některých málo známých pátečníků a technických problémech, ale i o uložení negativů a pozitivů: nacházejí se v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, v Archivu hl. města Prahy a také v majetku rodiny Palivcovy.

Portrétovaní pátečníci jsou seřazeni abecedně – prvním je lékař Jaroslav Adlof, posledním anglista Otakar Vočadlo. Fotografie každého z nich provázejí jejich medailony napsané Jarmilou Schreiberovou a doplňují je další texty: úryvky z memoárových děl i z prací jednotlivých pátečníků.

Schůzky v podkroví

Jan Bílek v úvodní studii přibližuje Čapkovy záliby, jeho život a mnohostrannou tvorbu, a osvětluje také vznik názvu zmíněného společenství i počátky schůzek. Konaly se celoročně v letech 1924 až 1938 nejprve v Karlově bytě v Říční ulici a od jara 1925 ve vile bratří Čapků na Vinohradech: zprvu v přízemí, od roku 1935 (po Karlově svatbě s Olgou Scheinpflugovou) v proslulém podkroví.

Karel Čapek pátečníky definoval jako „pestrou společnost, která měla společné jen to, že nenáležela žádné literární koterii nebo politické frakci a že si potrpěla na otevřenou, někdy i dost polemickou výměnu názorů“. Tato definice prozrazuje, že na páteční setkání chodili lidé rozličných profesí (spisovatelé, malíři, novináři, politikové, právníci, vědci či lékaři), namnoze názorově vyhranění. Celkem jich bylo zhruba šedesát, ale samozřejmě nechodili všichni pokaždé; někteří přicházeli pravidelně, jiní jen občas nebo byli dočasnými účastníky.

V další části své studie se Bílek zaměřuje na jejich fotografie, přičemž detailně popisuje Čapkovo fotografování: věnoval se mu nejvíc v letech 1930 až 1932, fotografoval zrcadlovkou Rolleiflex a též o fotografování psal (viz například pojednání Člověk a kamera, otištěné roku 1930 ve Světozoru). Bílkův text ilustrují fotografie zachycující pátečníky při jejich návštěvě prezidenta Masaryka v Lánech v květnu 1926 a snímky pátečníků, zachycených ve skupinách i jednotlivě, a to nejen Karlem Čapkem, ale i jinými autory. Ovšem jedná se o výběr, pátečnických fotografií totiž existuje mnohem více.

Tváře známé i neznámé

Prezident Masaryk se na dvou fotografiích usmívá a celkově z něj vyzařuje dobrá nálada. Jeho syn Jan Masaryk, působící tehdy jako vyslanec ve Velké Británii, se rovněž tváří příjemně. Literární tajemník T. G. Masaryka Vasil Kaprálek Škrach Čapkovi ukázal vážnou tvář i úsměv, což platí o většině ostatních pátečníků včetně Josefa Čapka. Významné zastoupení mezi nimi mají spisovatelé: Fráňa Šrámek, jenž patřil mezi první pátečníky, se tváří dosti ustaraně; František Langer, další zakladatelská osobnost pátečních schůzek, je tu zachycen hned šestnáctkrát: vestoje, vsedě i vleže, několikrát s dýmkou. Absolvovaná legionářská anabáze ho pojí s dalšími zachycenými pátečníky – s Josefem Koptou, Františkem Kubkou a Bohumilem Přikrylem; Kopta působí seriózně, Kubka spíše rozverně, zatímco Přikryl má obě podoby. Čtyři snímky Karla Poláčka vypadají takřka stejně, dvě fotografie Vladislava Vančury se naopak výrazově liší.

Od lékaře Vančury se posuňme k dalším lékařům. Patrně nejznámější z nich je autor vzpomínkové knihy Svědek téměř stoletý (1990) Karel Steinbach, vyfotografovaný v přírodě. V přírodním prostředí Čapek opakovaně zachytil také Jiřího Foustku, který mu nabídl utopický námět divadelní hry: Čapek ho odmítl, ale podle Foustky ho přesto později zúročil v Bílé nemoci (1937). Další dva lékaři jsou obecně málo známí: prvním je Jaroslav Adlof, jenž byl přítomen i Čapkově smrti, druhým Jaromír Bouček, jehož otec Václav patřil též mezi pátečníky.

Co je spojuje

Vcelku standardní podobu mají snímky právníků Jaroslava Krause, Josefa Schieszla a Karla Scheinpfluga, autora knížky Můj švagr Karel Čapek (1991). A velmi početná je skupina vědců, jejichž portréty se vyznačují jistou profesorskou důstojností. Patří k nim filozof Jan Blahoslav Kozák, anglisté Vilém Mathesius a Otakar Vočadlo, jenž Čapka roku 1924 doprovázel při cestě po Anglii, literární vědec a estetik Jan Mukařovský, historik Josef Šusta, ekonom Josef Macek a matematik Emil Schoenbaum.

inzerce

Jan Bílek, Jarmila Schreiberová

Vydal Památník národního písemnictví, Praha 2023. 246 stran.

Podobně důstojně vyhlížejí i další: architekt Maximilián Bitterman, divadelní kritik Josef Kodíček, malíř Václav Rabas a překladatel Karel Kraus, ba i Paul Selver, který přeložil do angličtiny mimo jiné také několik Čapkových děl. Z trojice novinářů Alfred Fuchs působí velmi uvolněně, Arne Laurin se usmívá, kdežto Jan Münzer je vážný.

Jakkoli se všichni tito elegantně oblečení mužové v mnohém lišili, ledacos je spojovalo. Vedle intelektuální úrovně byli většinou mnohostranně činní ve významných společenských oblastech; téměř třetina z nich se věnovala překladatelství. Osudy měli odlišné, často však tragické: stali se oběťmi nacismu (Josef Čapek, Karel Poláček, Vladislav Vančura, Jaromír Bouček, Alfred Fuchs, V. K. Škrach) či skončili v emigraci (Josef Kodíček, Arne Laurin, Josef Macek, Karel Steinbach, Emil Schoenbaum).

Doplňující informace

Leč vraťme se ke knize. Celý blok fotografií pátečníků a příslušných textů doplňují technické popisy snímků s informacemi, kde jsou uloženy a kde byly případně už otištěny. Již v Bílkově studii se dočteme, že některé z nich byly kromě soudobých časopisů (zejména Pestrého týdne) zveřejněny i v knížce Karel Čapek fotografuje… (1989), kterou uspořádal Petr Koháček a úvodní studií opatřil Pavel Scheufler. Vedle portrétů pátečníků tu jsou snímky cizích spisovatelů, různých zátiší, kaktusů, zahradních zákoutí či fotografie z Oravy.

Druhou knihou s uvedenými fotografiemi je publikace Karel Čapek ve fotografii (1991), třetí pak soubor Přijatá korespondence (2000); snímky pátečníků lze najít též v patnáctém svazku Spisů Karla Čapka (1991).

Fotografie z pátečnické lánské návštěvy byly zařazeny také do sborníku ze sympozia nazvaného Pátečníci a Karel Poláček, které se konalo v květnu 2001 v Rychnově nad Kněžnou (mimochodem, těchto poláčkovských sympozií v tomto východočeském městě mezi lety 1992 až 2012 proběhlo celkem sedm a ze všech vzešly cenné sborníky). Tento sborník, v němž kapitolu o zmíněné návštěvě napsal rovněž Jan Bílek, obsahuje informace o pátečnících souhrnného rázu.

Graficky působivá kniha Pátečníci na fotografiích Karla Čapka, zahrnující rovněž soupis pramenů a literatury, jmenný rejstřík a anglické resumé, naše poznání tohoto společenství významně rozšiřuje. Jen je škoda, že v ní nejsou uvedeni i další pátečníci z oné šedesátky, například Edvard Beneš, Ferdinand Peroutka, Otokar Fischer, Miroslav Rutte, Julius Firt, Vlastimil Rada či Václav Špála.