Poučovat, nebo nepoučovat
Vůdce voličsky nejsilnější politické formace v zemi Andrej Babiš podpořil v prezidentské volbě na Slovensku kandidaturu Petera Pellegriniho. Jak známo, je to kandidát blízký Robertu Ficovi, předsedovi té vlády, se kterou vláda našeho premiéra Petra Fialy odmítla zasednout k tradičnímu společnému rokování. Měla k tomu mnoho dobrých důvodů a troufnu si přihlásit se k nim. Pan Fico vede Slovensko jiným směrem, než jaký se zdá být správný nám, kteří jsme volili strany současné české koalice.
Mnoho lidí na rozhodnutí vlády zrušit společné zasedání reagovalo s nevolí: že prý je to výraz české nadutosti a projev snahy Slováky poučovat, jak mají myslet a co je správné, aby dělali. Podle stejného principu bychom ale mohli kárat i vůdce opozice Andreje Babiše. Ten jasně řekl Slovákům, ať jdou a volí Pellegriniho. Dodal i nezbytné věty o národních zájmech a nezávislosti. Nevšiml jsem si ale, že by mu to někdo z veřejně známých hybatelů veřejného mínění vyčítal. Musel by vzdorovat námitce, že dosluhující slovenská prezidentka Zuzana Čaputová také otevřeně podporovala kandidaturu Petra Pavla. Dokonce přijela, aby spolu s ním jásala při triumfálním sčítání hlasů večer po druhém kole. Buď by se tedy muselo něco vyčítat každému, nebo nikomu nic.
Druhé řešení mi přijde rozumnější.
Troufnu si odhadnout, že v Česku bude asi víc lidí sledovat následující průběh voleb, než kolik se jich zajímalo o nedávné volby v Polsku. Pro mě dopadlo dobře už to první kolo. Ani ne tak proto, že vyhrál Ivan Korčok. Hlavně se nepotvrdily obavy, že by se mohl spojit ďábel s čertem a společně by zavinili, že pánbu nebude doma a vyhraje Štefan Harabin. Už to, že dostal skoro dvanáct procent, mě vede k povzdechu, jaká že úleva, že toto je zjev pozorovatelný zpoza státní hranice, že toto nemáme doma. Ne snad, že by o podobné figury byla u nás nouze. V sobotu se jich kolem sochy svatého Václava točilo dost. Nikdo z nich nebyl předsedou Nejvyššího soudu ani ministrem. Do prezidentských voleb se u nás přihlásila i nejedna obskurní figura. Žádná se ale mírou bizarnosti nemůže měřit s člověkem, který skončil třetí na pásce a volilo ho dvanáct ze sta voličů.
V těchto dnech Netflix nasadil seriál Problém tří těles podle románu Liou Cch’-sina. Ústředním motivem je planeta Trisolaris. Potácí se mezi stavem chaosu a stability. Slovensko v lecčem planetu Trisolaris připomíná. V údobí stability dosahuje podivuhodných výkonů, kdežto jakmile nestane chaos… Škoda slov. Nejhorší je, že se nedá předvídat, zdali nastane jeden, nebo druhý stav. To je osud Trisolarisu a zdá se i osud Slovenska. Zasahování zvenčí k ničemu nevede, tím méně poučování. Ale pozor, srovnání s planetárními systémy a romány kulhá. Je třeba být ve střehu, protože chaos dovede být nepříjemně nakažlivý.