Kunstkamera bizarností
Galerie středočeského kraje, ve zkratce GASK, nabízí bilanční výstavu surrealistů Evy a Jana Švankmajerových, která zaplnila půlku prvního patra bývalé jezuitské koleje a potrvá až do 4. srpna.
Letos v říjnu to bude sto let, co publikovali André Breton a spol. první manifest surrealismu. Celosvětově vlivného hnutí, aktivního nejvíce v literatuře, výtvarném umění, fotografii a filmu, které nejpozději od kraje 30. let minulého století rezonovalo silně i v Československu. A rezonuje dodnes – hlavně díky globálně proslavené dvojici Jan a Eva Švankmajerovi. Napřesrok (v říjnu) to bude dvacet let, co Eva Švankmajerová zemřela, a letos (v září) je Janu Švankmajerovi devadesát. To už je dost pádných důvodů k bilanční výstavě.
Venouš a plameny
Výstavní prostor je značný a je naplněný od podlahy ke stropu. Podle vzoru Švankmajerovy oblíbené kunstkamery, čili kabinetu napěchovaného kuriozitami, bizarnostmi všeho druhu. Takže jsou tu k mání klasické olejomalby, kresby a koláže, objekty, keramika, asambláže a montáže, ale i filmové a divadelní kulisy plus zvuková a audiovizuální intermezza. Tu vnějškovou pestrost a různost, tu výrazovou totalitu ale na rubu, respektive v jádře spojuje jediné: imaginací živená kreativita, revoltně rozehraná partie, která jde proti rozumu, kultuře, společnosti, civilizaci.
Švankmajerovy zajímal vždycky víc stín než světlo, okraj než střed, tušené spíš než zřejmé. Sázeli na vlastní zdroje, na mimorozumové platformy jako sen anebo nevědomí. Vytahovali odtud na světlo pozoruhodné kusy, zvláštní práce spojující člověka s faunou a florou do jedinečných kombinací, které mají dvojí kvalitu: jednak novotu, neznámost, výjimečnost – jednak komiku. I když to platí hlavně
o Švankmajerovi. Švankmajerová (1940–2005) je ve svém díle trochu jiná. Na výstavě jsou od ní k vidění vybrané kusy za víc než čtyři dekády.
Zpočátku robustní, boterovsky buclatá figurace s půvabným ženským akcentem, jak o tom svědčí třeba variace na Botticelliho – Zrození Venouše. Později nastoupila rozbitá perspektiva, křiklavá, jedovatá barevnost a divoce, expresionisticky pojaté tvary. Prim sice hraje dál figura, ale dost brutálně modifikovaná, destruovaná, rozbitá. A pak znovu poskládaná; někdy v duchu Dalího paranoicko-kritické metody, někdy v duchu Arcimbolda. Někdejší hravost a zábavnost, danou jak polemikou se starými mistry, tak otevřením obrazu jako herního pole či rébusu, vystřídaly
existenciální úzkost a zásvětní děs. Některá plátna mají vyloženě hororovou atmosféru; třeba prchající dům-člověk, z jehož šesti oken šlehají plameny.
Švankmajerová byla surová, neslitovná malířka, její obrazy mají chladnou, někdy až nepřátelskou atmosféru. Švankmajer je proti ní lyrický kutil, fantazijní bohatýr, manýrista, který zvládne pozřít a metabolizovat, cokoli mu přijde pod ruce: zvířecí kost stejně jako kostku lega. Fascinují ho lexikony a encyklopedie, atlasy a herbáře, snáře i relikviáře. Kombinuje, variuje, montuje. Pouští svou fantazii na plné obrátky, aby se vrátil projednou k podstatě věci: „Nejautentičtější díla jsou ta, která mají nejblíž k tvorbě přírody.“Takže objevuje a vynalézá v protisměru, jde opačným směrem než Kolumbus nebo Edison. Jeho práce je jeden velký „políček antropocentrismu“. Samozřejmě s dobře čitelnou genealogickou stopou: Mácha, Poe, Carroll anebo Ernst. Tvoří neužitečně, bezúčelně, ale vždycky nově – po svém. Podle svého „vnitřního uspořádání“. Tak se ta kutnohorská výstava ostatně jmenuje, jakkoli v latině: Disegno interno.
Švankmajerovi nebyli zřetelně spojité nádoby. Tedy rozhodně ne vnějškově. Jejich díla jsou navenek svébytná, jde o různé světy. S různými důrazy: jak motivickými, tak výrazovými. Doplňovali se ale esenciálně. Na způsob niterného dialogu. Jak je vidět třeba v jejich filmech. Ty jsou vlastně rozehranou, rozpohybovanou syntézou jejich výtvarné práce. Trochu divadelní, loutkovou, trochu mysteriózní, úzkostnou. I ty filmy jsou na výstavě k mání. A taky pár kousků, s nimiž se dá manipulovat, na něž si může návštěvník sáhnout. Takže nakonec poezie pro maximální možný počet smyslů: zrak, sluch, hmat. Čich – a hlavně chuť, s níž Švankmajer ve svém díle soustavně pracuje – pak může člověk aktivovat následně, v některém z přilehlých restaurantů. Výjimečný zážitek z výstavy to jenom podtrhne. kurátor Richard Drury GASK, Kutná Hora, do 4. 8.