Šance pro záchranu Mánesa
Před sedmi lety nalili aktivisté ze skupiny Bolt958 u Mánesa do Vltavy kýble červené barvy, čímž chtěli říct, že výstavní síň krvácí, jelikož slouží komerci. Čtyři roky předtím jiní výtvarníci veřejně vyzývali k diskusi na toto téma s tím, že Mánes patří domácí výtvarné obci. Pochopitelně, vždyť si ho umělci pro sebe postavili v roce 1930 a dnes je jako výstavní síň zcela degradovaný.
O první loupež Mánesu se v 50. letech postaral komunistický režim, ovšem v 90. letech byl uzmutý podruhé partou samozvanců. Po Nadaci českého výtvarného umění, která Mánes spravuje, ale veškerá kritika pokaždé jen steče. Až nyní se konečně ozývá kritika zevnitř, dozorčí rada nadace silně kritizuje její nakládání s majetkem i způsob vedení, v němž třicet let figuruje Dagmar Baběradová, která za tu dobu vytvořila propracovaný systém, jak s financemi manipulovat.
Boj o Mánes se vlekl řadu let, Spolek výtvarných umělců Mánes usiloval od roku 1990 o restituci své budovy. V roce 1992 podal žalobu na Nadaci českého výtvarného umění, aby ji vydala. Nadace vznikla přeměnou komunistického Českého fondu výtvarných umění a disponovala obrovským majetkem. Je pravda, že fond shromažďoval peníze pocházející z velkých komunistických zakázek, ale také z povinných odvodů z prodeje výtvarných děl a z vlastních zisků. Po roce 1989 měl zhruba 60 až 70 milionů korun na účtu a vlastnil asi dvacítku lukrativních nemovitostí, které zmizely do nenávratna.
A jak se fond k majetku Mánesu dostal? V roce 1956 byl určen jako jeho likvidátor, a tak převzal jeho majetek a představoval jednu z organizací totalitního režimu. Představitelé Nadace ovšem tvrdili, že jsou nově vzniklá právnická osoba z roku 1990 a že rozpuštění spolku Mánes proběhlo v roce 1956 podle platné vyhlášky, a dokonce že tehdejší předseda Josef Fragner majetek ochotně a rád předal.
Krádež posvěcena soudem
Je to neuvěřitelné, ale krádež z 50. let byla nakonec posvěcena v 90. letech Ústavním soudem. Ten také smetl ze stolu, že v roce 1990 dvacet žijících členů z let 1940–56 vstoupilo v rámci starých stanov do práv a povinností násilně rozpuštěného spolku – toto zrušení bylo zdůvodněno nepotřebností organizace, která „nenapomáhala budovat socialismus“.
V 90. letech, kdy soudy probíhaly, jsem kvůli tomu navštívila malíře Josefa Lieslera, jednoho z „dvaceti žijících“, jenž byl rozhořčený nad osočováním členů, kteří prý měli mlčet výměnou za posty v nově ustaveném komunistickém sdružení výtvarníků. Mezi dalšími byl třeba malíř Jan Bauch, zkrátka jiná jména než ta, která dnes figurují v nadaci. Malíř Petr Šmaha, další z členů, který byl hluboce dotčen tím, že spolek o Mánes přišel, docházel na soudy a vytvořil pak depresivní a působivou kolekci obrazů.
Tato prehistorie je pro dnešní stav podstatná. Nadace je nedůvěryhodná a pracuje diletantsky. Zásadní potíže vznikly po předražené rekonstrukci Mánesa v roce 2014 a od té doby musí nadace splácet vysoký úvěr bance. Zodpovědnost ovšem členové správní rady vždy odmítali a pronajímají síň každému, kdo zaplatí. Z takto „profilovaného“programu se zvedá žaludek, rozprostírá se od food festivalu až po kýčaře všeho druhu. Nyní se zdá, že dozorčí rada má všeho dost a sepsala pojednání, v kterém oslovuje výtvarné umělce a poukazuje na fakt, že špatné hospodaření dovedlo nadaci do stavu, kdy na podporu umělců nemá prostředky. Popsala všechny problémy, které nadace neřeší, dotýká se i podivných praktik při pronájmech svěřeného majetku a podala i trestní oznámení. V dokumentu píše, že již dva roky neschvaluje výroční zprávu pro závažná pochybení jak v oblasti hospodaření, tak správy budovy. Především však upozorňuje, že 12. května mělo skončit volební období správní rady, která se ale rozhodla, že nové volby nevypíše a potvrdila se ve svém složení. Jenže statut nadace stanoví, že do správní rady mají být voleni zástupci výtvarných umělců a spolků, aby se podíleli na správě svého majetku, čili Mánesu, který je majetkem všech českých výtvarníků. Dozorčí rada proto apeluje na výtvarnou obec, aby nominovala své zástupce do správní rady, neboť je to jediná možnost, jak zvrátit dosavadní vývoj, který přivodil zkázu nejdůležitější výstavní síně v Praze.