Spolužáci důležitější učitelů
Názory na to, jak by se mělo nadále vyvíjet české školství, se, jak známo, časem mění. Do nedávna se akcentovala potřeba přizpůsobovat vzdělávání potřebám výroby a služeb ve smyslu staré moudrosti, že řemeslo má zlaté dno, momentálně převažuje snaha dopřát co největšímu počtu žáků co nejdelší všeobecné vzdělávání, jaké poskytují například gymnázia nebo lycea. Ostatně skoro všichni by nejradši na gymnázium, nejlépe už ve dvanácti letech.
Ta ctižádost, zejména rodičů, je vysvětlitelná. Ne snad tím, že se toho na gymnáziu žák naučí víc (často nenaučí, a když ano, tak zapomene), ale prostě proto, že bude v dobré společnosti. Rodičovský instinkt funguje v tomto směru správně. Matky a otcové tuší, že v pubertálním věku se jejich dítě naučí víc od spolužáků než od dospělých včetně učitelů, a na gymnáziích očekávají motivované kamarády, kteří nepotáhnou jejich potomka dolů, ale spíš nahoru. Jenže stačí se trochu blíž podívat na učivo druhého stupně základní školy, aby si člověk řekl – není snad už tohle zbytečně náročné, podrobné, akademické a vůbec koncipované spíš jako příprava na budoucí profesuru než na běžný život?
Přitom to je právě to, čemu se u nás říká všeobecné vzdělávání a co se na tom gymnáziu má ještě prohlubovat a rozšiřovat až k vysokoškolským parametrům. Je něco takového opravdu vhodné pro zvětšující se podíl žákovské populace? Bude v tom šťastný někdo, koho uspokojují úplně jiné věci než složité vzorce a výpočty? Možná je čas přemýšlet, jestli by se gymnaziální výuka neměla přizpůsobovat faktu, že ji bude časem absolvovat větší podíl ročníku, než bývalo zvykem.
Česká republika je na mezinárodní scéně dlouhodobě kritizovaná za diskriminaci romských žáků. A to proto, že do speciálních tříd s redukovanou výukou chodí pětkrát víc romských dětí než dětí z majority. ČR udělala už mnohé. Například se víceméně zřekla zvláštních škol a místo nich začala poskytovat upravenou výuku jen ve speciálních třídách, které jsou součástí škol běžných. Na některých hodinách se pak vrstevníci spojují do hodin společných.
Podle výzkumu České školní inspekce (ČŠI) to funguje dobře. Zajímavý je ale pohled Kateřiny Lánské, analytičky z velmi liberální a proinkluzivní společnosti Eduin, která zjištění ČŠI komentuje: „Podle nich učitelé nejvíce diferencují výuku a zohledňují tempo jednotlivých žáků ve speciálních třídách, kde výrazně častěji také zařazují příklady využití znalostí a dovedností v reálné situaci. Učitelé zde stanovují odlišné vzdělávací cíle pro některé žáky, střídají metody výuky a pomůcky. Díky tomu zažívají mnohem častěji úspěch i slabší žáci. Dokonce ve zhruba dvojnásobné míře oproti celorepublikovému průměru v nich učitelé používají metody využívající kreativitu žáků...“
Z jejích postřehů vyplývá jediné: že by vůbec neškodilo, kdyby se způsoby výuky v běžných třídách tak trochu nakazily způsoby používanými ve třídách speciálních.