Pomalý ponor do temné vody
Budoucí umělecký šéf Divadla v Dlouhé Ivan Buraj nastudoval v budoucím působišti hru Eugena O’Neilla Cesta dlouhým dnem do noci v novém překladu Ester Žantovské. Analytické drama amerického klasika je ideálním kusem pro oživení hereckého divadla, Buraj se
Burajova inscenace vlastně jde proti proudu času, nebojí se psychologického realismu, naopak staví na něm. Může si to dovolit, má k dispozici výborné hráče a jejich virtuózní výkony jsou tu hnací silou. Burajovi se podařilo herce dovést k samozřejmým psychologickým studiím, které působí nesmírně živě a plasticky a vyjadřují nejednoznačnost postav. Tady nejsou zlí, hodní nebo snad zákeřní hrdinové, jsou to především lidé, kteří chtějí prorazit svou samotu a najít spřízněnou duši mezi svými nejbližšími. Nový překlad Ester Žantovské byl dobrou volbou, zní zejména v dialozích současně a dynamicky.
Rodinná vivisekce
O’Neillovo drama nabízí půdorys, který použili mnozí jeho následovníci – je to rodinné drama, v němž přítomnost určují traumata a prohřešky z minulosti. Celým dějem se vine odhalování odžitých bolestí a přešlapů, které způsobily i katastrofy. Je to bludný kruh, ze kterého postavy stále hledají únik. O’Neill hru dokončil v roce 1945 a žádal, aby byla vydaná
dvacet pět let po jeho smrti. To ale v roce 1955, dva roky po dramatikově úmrtí, porušila vdova po něm a hru nabídla Královskému dramatickému divadlu ve Stockholmu, kde se o rok později konala její světová premiéra. Už za O’Neillova života bylo známé, že jde o autobiografickou hru, v níž autor vylíčil členy své rodiny včetně sebe a také jejich běsy, kterých věru nebylo málo, a z toho plynoucí vzájemné sebezraňování. Je tu matka Mary, narkomanka (Barbora Lukešová), otec James, skrblík se sklonem k pití (Jan Vondráček), bratr Jamie, rovněž alkoholik (Matyáš Řezníček). Dramatik sám sebe stvořil v postavě Edmunda (Samuel Toman), přecitlivělého souchotináře a člověka, který
se nemůže rozhodnout, jakým směrem se má ubírat jeho život.
Inscenace přesně drží zvolený styl psychologické vivisekce, režie se s herci zvolna zanořuje do temných vod komplikovaných rodinných vztahů. Činí tak záměrně pomalu, čas jako by přestal existovat, což je zásadní zejména pro první půlku, kdy všichni unikají před pravdou a pojmenováním pravého stavu věcí a kdy také ve vzduchu visí minulost, kterou nelze pominout. Náznaky skutečného stavu se objevují zvolna a pořád ještě zůstávají nejasné; atmosféru nedefinovatelného napětí ovšem opakovaně proráží „odrzlá“služka Cathleen (Táňa Malíková), která se svým selským rozumem a traumaty nezatíženým postojem otevírá to, co bude
charakteristické pro druhou půlku inscenace – prolínání tragiky a komiky. Pro diváka je tato pomalost procesu odhalovaní pravdy náročná, ale herectví je tak soustředěné a přesvědčivé, že se brzo nechá vtáhnout a neurotizující pomalost vnímá jako součást výpovědi. I tak by první půlce prospělo krácení, jsou místa, která se přímo nabízejí.
Druhá část je dynamičtější, střídají se dvojlomně postavené situace, které mají velkou energii. Největší trauma si bezpochyby nese Mary, léta závislá na morfiu a neschopná tento stav změnit. Barbora Lukešová ji hraje s velkou vnitřní bolestí, kterou sice zastírá, ale žere ji zevnitř. Střídá stavy apatie a snahy předstírat normální stav s až rozjařenou touhou překonat svou izolaci, cítit se a fungovat jako matka a manželka. Třeba se v jedné scéně horečnatě drží služky Cathleen, naléhavě k ní mluví, až ta se téměř vyděsí a uteče. Znovu propadá své závislosti, ale netrhá se na kusy, jen působí, jako by sama sebe vymazávala, její vnitřní rozpad dospěl do poslední fáze, dál už je jen šílenství.
Jejího manžela Jamese hraje Jan Vondráček jako rozlomenou postavu, je autoritativní i vzteklý, až eruptivní, ale také sebeironický a bez energie. Skoro až karikuje své frustrace, jako by se jim vysmíval. Ale i on má strach a užírá se zevnitř, to vše se pak vydere ven v tragikomicky postavené noční pitce se synem Jamiem. Matyáš Řezníček posléze v hysterickém výlevu se Samuelem Tomanem, který hraje Edmunda v jemnější, bezbrannější poloze, odhaluje zbytečné pravdy o sobě, o svých prohřešcích a negativních pocitech. Jejich duel je drásavý i groteskně komický, oba mladí herci na sebe výborně slyší a jsou prostě pravdiví. Zvláštně v dialozích působí i použití mikroportů a také občasné vložení playbacku. To vytváří dojem nahlížení do vědomí postav, jako by zveřejňovaly své myšlenky. Již zmíněný styl určuje samozřejmě i realisticky vyvedená scénografie, je to rozlehlý interiér přízemí rodinného domu v obrovské „krabici“přečnívající do hlediště. Jsou to do detailu vyvedená čtyřicátá léta minulého století. Obývací prostor oddělený od alkovny dřevěnými trámy, ostění, sedačka se vzorem, krb, houpací židle, dobová svítidla, obrazy. Vícedílná okna, za kterými je nejdřív mléčná mlha, pak pálící horko nebo tma.
Světelné efekty jsou nezvyklé, přízračné a symbolické a jsou i jakýmsi pandánem k tomu, co se děje. Třeba když otec v noci při popíjení s Jamiem rozzuřeně rozsvítí všechna světla, stejně zůstává depresivní příšeří. V druhé půlce režisér přišel s nečekaným ozvláštněním, nechal do inscenace vstoupit terapeuta, rozestavět ho židle a na nich se usadili všichni členové rodiny. Seance s terapeutem, kde se všichni snaží analyzovat své stavy, působí nejdřív neústrojně, ale má svůj smysl, je to něco jako zpřítomnění dávno odžitých traumat, jejichž původ a povaha se ani po bezmála sto letech nezměnila.
Ivan Buraj avizoval ve své umělecké koncepci pro Divadlo v Dlouhé program nové citlivosti; má-li to znamenat důraz na psychologicky analytické herectví, může to být zajímavá alternativa v dnešním pojetí divadla, které cílí na jiné formy.
Eugene O’Neill: Cesta dlouhým dnem do noci
Překlad: Ester Žantovská
Režie: Ivan Buraj
Dramaturgie: Tereza Marečková
Scéna: Antonín Šilar
Kostýmy: Kateřina Štefková Divadlo v Dlouhé, premiéra 23. 3.