Pomalu, ale jistě

Rusko čelí nepříjemnostem s ropou. A protiruské sankce v tom nejsou nevinně

Konstatovat, že ropa je v současném nastavení ruského státu zásadní komoditou, by bylo poněkud banální. Rusko, i přes sankce, usilovně vyváží tuto komoditu, což mu dává šanci i nadále válčit proti Ukrajině.

Zatímco ale před útokem na Ukrajinu v roce 2022 byla hlavním konzumentem ruské ropy Evropa, s válkou, respektive s tím, jak bylo jasné, že proti ruské ropě Západ přijme sankce, Rusko začalo budovat kapacity pro její tranzit. Rusko využilo a částečně ještě rozšířilo flotilu Sovkomflotu nákupem často obstarožních tankerů. Mohlo využít vysokých cen komodity, ke kterým svojí válkou samo přispělo, a po téměř celý rok 2022 vyvážet s rekordními zisky. Když pak 5. prosince 2022 opravdu embargo přišlo, mělo k dispozici i nástroje, jak je obcházet. Spolu s vývozem potrubím, který částečně pokračoval i do Evropy, šlo o větší možnosti, jak účinnost sankcí omezit. Mezi hlavní klienty se pak zařadily Čína a Indie, dva trhy, které sice nemohly celé objemy nahradit, ale výraznou měrou mohly zmírnit propad.

Ztráta Indie

Problém ale nastává ve chvíli, kdy Rusku hrozí, že jeden z těchto klientů vypadne. Rusko sice stále vyváží do Číny a obě země ohlásily, že jejich spolupráce poroste, ale indické firmy se zdráhají ruskou ropu odebírat. Důvodem není nic jiného než západní sankce proti Sovkomflotu, respektive druhotné sankce ze strany hlavně Spojených států. Indické společnosti se tak stále více obrací směrem k zemím Perského zálivu, které ostatně byly vždy největším dodavatelem do země. Zároveň do země míří i dodávky americké ropy.

Ruské firmy pak mají problém, protože jejich tankery nemohou v indických přístavech zakotvit. Nepomáhá ani sleva, kterou za svoji ropu nabízejí. Nebezpečí problémů je příliš velké a ochota kvůli Rusku riskovat nepřízeň USA není bezmezná. Pochopitelně, Rusko by stále mohlo vyvážet v rámci tzv. cenového stropu, tedy s využitím služeb západních pojišťovacích společností a přepravců s maximální cenou šedesát dolarů za barel.

Rusko se tak dostalo do situace, ve které být nikdy nechtělo. Prakticky jediným zákazníkem, který je ochotný a schopný odebírat ruskou ropu, se stala Čína. Ta si je svojí situace velmi dobře vědomá, což se pak přenáší i do jednání o cenách. Částečně zastoupila Indii v odběrech ruské ropy (v tomto případě Sokol, která je dražší a kvalitnější než Urals), menší část odebral například Pákistán. Rusko se stále více dostává do závislosti na svém sousedovi. Tato závislost platí nejen v případě ropného průmyslu, ale třeba i v automobilové oblasti.

Rusko musí tuto ropu nabízet s výraznou slevou, která momentálně u druhu Urals dosahuje 20 dolarů na barel. S tím počítá i ruská vláda, která „dovolila“ruským společnostem poskytovat slevu právě v této výši. Reálně to znamená, že ministerstvo financí bude vycházet pro výpočet daně z ceny Brent minus dvacet dolarů. Pokud bude realizovaná cena nižší, firma musí stejně platit daň z tohoto základu. Podle všeho došlo ke zmírnění na základě stížností, které vznášeli představitelé ruských ropných společností. V tomto oboru vždy vynikal Igor Sečin, dlouholetý blízký spolupracovník Vladimira Putina a také šéf Rosněfti. Ta měla velký podíl na obchodech s ruskou ropou už jen proto, že vlastní podíl v indické rafinerii Vadinar. Ukazuje to i na problémy ruských ropných společností, doposud vítaného zdroje příjmů ruské válečné ekonomiky.

Ruské tankery nemohou v indických přístavech zakotvit. Nebezpečí problémů je příliš velké a ochota riskovat nepřízeň USA není bezmezná.

I méně výhodná cena je přijatelná

Útoky ukrajinských dronů na ruské rafinerie jsou další nepříjemností, které Rusko v ropném sektoru čelí. I když rafinerie primárně operují s ohledem na domácí trh, výpadek až deseti procent jejich kapacity má vliv i na ceny ropy. Opravy přitom mohou trvat dlouhé měsíce, a to vše v případě, že Rusko zvládne nahradit západní zařízení a součástky, což se nezdá zrovna jednoduché.

Rusko sice podle všeho omezilo těžbu ropy, ale problém tím nemizí. Bez jejího dalšího zpracování bude nutné uzavírat další ropné vrty, což je záležitost technicky i finančně náročná. Vývoz přitom, pokud by už bylo kam, v takovém kontextu tlačí ceny ropy dolů.

Na takový fakt poukazují i Ukrajinci, když se snaží přesvědčit Západ, aby snížil cenový strop například až k třiceti dolarům za barel. Úvaha stojí tak, že i méně výhodná cena je pro Rusko stále dost přijatelná na to, aby ropu vyváželo a tím splnilo zásadní podmínku fungování cenového stropu, a to že nedojde ke snížení množství ropy na světových trzích.

O cenách ropy se říká, že mají jednu zásadní vlastnost. Že sice jejich budoucnost nikdo nedokáže odhadnout, zato každý ex post ví, jaké všechny faktory způsobily, že ceny nemohly být jiné, než jsou. Rusko ztratilo plynárenství poté, co přišlo o hlavního odběratele, tedy Evropu. V tomto směru v ropném průmyslu není situace stejná. Ale to, že čelí stále rostoucím problémům, je více než zřejmé. A zároveň to ukazuje i na to, že i když sankce nejsou ani zdaleka bezchybné a jejich fungování je pomalé, tvrdit, že nefungují, je mírně řečeno nadsazené.