Zelenání EU dopadá i na české firmy

Jan Brázda z poradenské firmy PwC.

Na velké společnosti dopadá nová povinnost: reportovat, co dělají pro planetu a lepší svět. Jenže se to přelévá i na menší podniky, které těm velkým dodávají. „Firmy zjišťují, že trochu zaspaly, že konkurence z Evropy je dál,“říká Jak moc o nových povinnostech firmy vědí?

LN

Vše je už dlouho schváleno a roky se to ví a vlastně se to nyní už jen zavádí. Některé české firmy ale dělají, že o ničem nevědí. Postupně se to ale zlepšuje. Ty větší firmy už jsou snad všechny v obraze, protože na ně to nejvíc dopadá. Třeba nefinanční reporting dopadne v Česku na více než tisíc firem. Za rok 2024 má první skupina těch největších a nejregulovanějších emise a další záležitosti měřit, od roku 2025 i reportovat.

LN Později to dopadne i na menší společnosti?

Ano, ale i to jsou firmy třeba s miliardovým obratem. Ani ty už se teď ale třeba měření uhlíkové stopy nevyhnou. Stačí, když jsou dodavatelem velké firmy. Na velkou automobilku regulace v čele s nefinančním reportingem samozřejmě dopadne; když ta bude u dodávek muset řešit uhlíkovou stopu, dodavatelé to pocítí také a budou se muset přizpůsobit.

LN Stává se vašim klientům, že jejich odběratel po nich právě tohle požaduje?

Těch je hodně. Velký zákazník chce, aby mu poskytovali data o uhlíkové stopě. Oni je ale nemají, protože to neměří. Takže se to musí naučit měřit a teprve pak to mohou začít nějak aktivně zlepšovat a snižovat. Firmy si také uvědomí, že poslední roky mohly investovat do technologií a mohly už nižší emise vykazovat. Zjišťují, že trochu zaspaly, že konkurence z Evropy je dál. Nedokážou pak někdy odběrateli vykázat data, která po nich chce pro udržení kontraktu.

Setkali jsme se už dokonce i s tím, že významná potravinářská firma vybírala dodavatele obalů a uhlíkovou stopu měla v kritériích na prvním místě. V bankovním světě potom zelené regulace už několik let platí. Banky už nefinancují investice, které výrazně zatěžují planetu. Řada firem to tak při žádosti o financování už pocítila. Je to i důvod, proč jsou dnes uhelné firmy tak progresivní – musí takové být, aby získaly úvěry.

LN Co všechno se na firmy valí?

V první řadě jde obecněji o finanční svět, tedy nejen banky, ale i investory nebo pojišťovny. I kdyby vám někdo chtěl půjčit na novou uhelnou elektrárnu, tak vám to nikdo nepojistí, proto úvěr nakonec nezískáte. Stejně tak to řeší velké investiční fondy. Evropa věděla, že peníze vládnou světu.

Pak tu máme dotační sféru a přiznejme si, že Česko je dotační ekonomikou a spousta firem nedělá nic nového, pokud nemá dotaci. Proto všechny dotace hodně zelenají a mají v sobě podmínky, že žadatel nesmí nikde škodit nebo musí vyloženě životní prostředí zlepšovat.

Další věc, kterou firmy pocítí, jsou spotřebitelé, zejména z generace Z (lidé narození od poloviny 90. let do roku 2010 – pozn. red.) a možná už i z té následující. Dle studií 40 až 50 procent z nich, když kupuje výrobek nebo službu, sleduje, jakou má udržitelnost nebo uhlíkovou stopu. Ať už je to tričko, zájezd, nebo rockový festival. To je další tahoun změn.

Také jím jsou zaměstnanci. Chtějí, aby se firma do těch změn zapojovala. My to vidíme i u nás.

Firmy se tomu tedy musí snažit přizpůsobit?

LN

Pokud nějaká chce úvěr a pojištění a chce mít pěkný reporting, tak to musí tlačit i kolem sebe. Třeba všechny větší firmy mezinárodního formátu už mají své závazky být uhlíkově neutrální do nějakého roku. PwC toho chce dosáhnout do roku 2030. To samozřejmě musíme ve svém provozu zohlednit. V Česku máme 600 dodavatelů a přenášíme to i na ně.

LN Co když je „zelený“dodavatel dražší?

Ano, když chcete, aby třeba úklidové služby byly uhlíkově neutrální, tak budou dražší. Firma si musí říct, že akceptuje vyšší cenu. Je to o tom, že máte cíl a chcete ho splnit. Nejhorší je dát si cíl a ten pak neplnit, protože to hodně říká o kredibilitě firmy.

LN Nezdražuje to ale pak i vaše služby?

Ano, služby zdražují. Není to jen o nás. Když Volvo začne používat bezuhlíkovou ocel nebo hliník, což už teď dělají, je to velmi drahá záležitost. A to pak samozřejmě přenesete i na koncové zákazníky. Akcionáři firmy musí vidět tu vizi, že jít tím směrem je pro ně v dlouhodobém hledisku lepší než nejít. Váš rival, který bude uhlíkový a bude si vytápět kancelář uhlím, může nabízet levnější služby, ale z dlouhodobého pohledu může zaniknout.

Trend je jasný: naši firmu stojí více peněz stěhovat se do nízkoemisních budov, kupovat zelenou elektřinu. Na druhou stranu kvůli uhlíkovému závazku velmi cíleně omezujeme létání, takže zde to bude zase úspora.

LN Může tendry vyhrávat někdo, kdo v dekarbonizaci nedělá nic?

Nyní mohou těžit z nižších nákladů, ale pak opravdu nedostanou zakázky. Není to jen o firmách, je to i o státech. I ty už veřejné zakázky vybírají s tímto kritériem. Třeba Velká Británie, která vystoupila z EU, ve veřejných zakázkách chce, aby uchazeči měli klimatické závazky. Celá země prochází jednou z nejrychlejších deindustrializací v Evropě. I tam, ale v celé EU je to hodně nevyvážené. Západní a severní Evropa by chtěla být zelenější než ta východní – a výsledkem je proto nějaký kompromis.

Bohatství lidí a vlastní přesvědčení je znát i třeba v tom, kolik Čechů si připlatí za zelenou elektřinu. Na Západě vidíme, že se chovají trochu progresivněji.

Čím to je, že Východ se do toho tolik nehrne?

LN

Historicky je Česko ekonomika, kde na jednotku HDP máme jednu z nejvyšších uhlíkových náročností. Dosud to – v uvozovkách – nebyl problém, ale teď je to velmi nevýhodné a do budoucna neudržitelné. Bohužel zároveň neoplýváme vhodnými přírodními podmínkami pro velký rozvoj obnovitelných zdrojů. To celé vede k tomu, že dekarbonizace jako taková nás bude stát daleko víc a bude daleko náročnější než v Irsku nebo ve Švýcarsku.

LN Když si tak pročítám nefinanční reporty některých firem, tak mi přijde, že tam nemají co psát. Také se s tím setkáváte?

Myslím, že je to nějaká fáze geneze nefinančních reportů. Musí zjistit, o čem a jak se má psát, samozřejmě jak se to má měřit. Vše musí být v budoucnu auditovatelné. Každá firma to pojala jinak a často se chlubí, co dělají dobře, ale už nekomentují to, co dělají špatně nebo nedělají vůbec. Také musíte napsat, že v nějaké oblasti neděláte nic. Oděvní řetězce říkají, že jejich prodejny mají zelenou energii a zaměstnanci jsou spokojení, že ženy berou stejně jako muži. Ale už zapomenou říct, že 95 procent jejich emisí vzniká někde v uhelném Bangladéši.

LN Jak se může projevit, že váš dodavatel je ze země, kde je hlavně uhelná energetika?

Je možné, že půjdete jinam nebo ta země vytvoří závazný plán, jak se emise v horizontu dalších let změní. I asijské země investují do obnovitelné energie. Také začíná nabíhat systém uhlíkového cla na hranici EU, které se vybere na nezpoplatněné emise například z Číny. Cílem je srovnání podmínek, podpora evropských firem a přenos dekarbonizace i do zemí mimo EU.

Není tam ale riziko podvodu? Nedemokratická země může svým firmám vystavit certifikáty, jak mají všechno zelené a jak zaplatily uhlíková cla, i když to nebude pravda.

LN

Já bych nepodceňoval kontrolu, protože firmy jsou z toho úplně paranoidní, ať je to módní průmysl, výrobce elektroniky, nebo banky. Dávají si extrémní pozor na to, aby tenhle problém nehrozil a aby se pak něco takového neprovalilo. U těch menších, kde kredibilita není tak důležitá, to určitě hrozí. Větší si to ohlídají.

Co by měly firmy dělat, aby to všechno zvládly co nejlíp?

LN

Určitě je dobré nezavírat oči. Minimálně si říct, že to na ně nějak dopadne. Důležité je nominovat nějakého pracovníka nebo i útvar, který to bude mít na starosti. V Česku vídáme, že se to přehazuje jako horký brambor, aby to nikdo nemusel dělat. A potom klasická rada: nevymýšlet kolo, spoustu věcí už někdo někde udělal a lze se z toho poučit.