Norah Jonesová odhodila jazz
S devátým albem vrací americká zpěvačka Norah Jonesová. Ne že by s ním dělala přímo novou díru do světa jako se svým dvaadvacet let starým debutem, ale své stálé posluchače jistě překvapí. A nebude to poprvé.
Na základě prvního alba Come Away with Me se světovým hitem Don’t Know Why, za které dostala ve svých pouhých čtyřiadvaceti letech hned pět cen Grammy (další čtyři přišly v následujících ročnících), si mnozí Norah Jonesovou zaškatulkovali jako zpěvačku jemných balad se silným jazzovým přídechem, ale i folkovou podstatou. Občas se o ní dokonce mluvilo jako o jedné z možných nástupkyň Joni Mitchellové.
V dalších letech se ale ukázalo, že stylové škatulky jsou pro tuto nezaměnitelnou zpěvačku, šikovnou multiinstrumentalistku hrající kromě obligátního klavíru také na kytaru a další nástroje a autorku či spoluautorku většiny svých písní hodně těsné. A tak namátkou spolupracovala s hiphopovým producentem Danger Mousem, byla členkou zajímavé alternativně-písničkářské kapely The Little Willies, pracovala s rockery Foo Fighters, Keithem Richardsem či Mikem Pattonem a Herbie Hancock ji přizval na nadžánrovou poctu Joni Mitchellové River: The Joni Letters. A svoji lásku ke country traktuje průběžně celou kariéru. Nejen zábavným dívčím vedlejšákem Puss n Boots, ale třeba také několikerým hostováním s největší žijící legendou tohoto stylu Williem Nelsonem – ostatně právě před pár týdny zaskakovala za chybějícího pianistu Nelsonovy kapely na celém koncertě a podle svých slov si to moc užila.
Ruka producenta
Při vší rozevlátosti je vlastně s podivem, že hodně lidí má Norah Jonesovou
spojenou stále s jazzem. Samozřejmě, spolupracovala se spoustou jazzových muzikantů včetně skutečných veličin kalibru Wayna Shortera, který pro ni měl patrně slabost, ale její vlastní hudební vývoj, tedy ten, který sledujeme na jejích sólových deskách, se posouvá různými cestičkami už drahná léta. A novinka Visions je skutečně možná definitivní „kudlou do jazzových zad“, protože tam není, striktně řečeno, po jazzu ani památky. Samozřejmě
nebudeme-li se dívat na populární hudbu jako takovou kosmopolitně otevřeným pohledem, který připouští, že všechno souvisí se vším. Což bychom ostatně v případě Jonesové asi měli, protože přesně tak to nejspíš cítí i ona sama.
Na Visions je klíčová osoba producenta, což je u Jonesové ostatně pravidlem už od samého začátku. Zatímco předchozí autorskou řadovku, potemnělé covidové album Pick Me Up Off the Floor
(2020), spolu se zpěvačkou produkoval Jeff Tweedy z kapely Wilco, nyní přizvala Leona Michelse, s nímž si vyzkoušela spolupráci už v roce 2021, kdy vydala „pobočné“vánoční album I Dream of Christmas.
Michels je pro album důležitý minimálně ve třech věcech. Za prvé je zdatný multiinstrumentalista, takže společně s podobně stavěnou Jonesovou vlastně natočili veškerou hudbu skoro sami, jen s pár hosty probarvujícími jednotlivé písně (třikrát je mezi nimi ale také bubenický velmistr Brian Blade). Za druhé se Michels po většinu muzikantského života pohybuje na soulové scéně, byl například členem ve Státech velmi úspěšné kapely Sharon Jones & the Dap-Kings, ale hrál třeba také s Charlesem Bradleym dobře známým i u nás. A za třetí: dlouhodobě pracuje s význačným muzikantem a producentem Danem Auerbachem, bývá zván jako koncertní spoluhráč Auerbachových The Black Keys a spolu s ním založil kapelu The Arcs.
Staré zvuky
Michelsova osobnost se do nového alba Norah Jonesové odrazila v naprostém posunu k soulovému výrazu, ovšem nikoli ve smyslu extatického projevu, jaký známe od řady velkých hvězd stylu ze šedesátých let. Kdyby se Jonesová se svým hlasem pokoušela znít jako Aretha Franklinová, bylo by to asi spíš komické. Zpěvačka zůstává sama sebou, ale stavba písní, jejich hybnost, melodika a samozřejmě i aranžmá a produkce naprosto do soulového ranku spadají. Také v tom smyslu, že některé písně sázejí na repetitivnost jednoho nápadu a vyžadují od zpěváka výrazné citové angažmá – a to jsou jediná místa alba, kde si posluchač říká, že tady měli tvůrci zkusit přidat, ať už Jonesová ve zpěvu, nebo Michels v produkci.
Celý koncept alba je ale dotažený (i titulní strana obalu evokuje zlatou soulovou éru), a to včetně syrově znějícího doprovodu. Zejména retro klávesové zvuky a kytary, které mohou někomu připadat ve srovnání s dnešními pravidly nahrávání mainstreamu, ať už rockového, nebo popového, jaksi „zahuhlané“a „divně zkreslené“, mají svoje pevné místo a album výborně dokreslují. Ostatně z jejich zvuku cítíme jaksi zprostředkovaně „ruku“právě zmíněného Dana Auerbacha, který se přesně v takových starých přístupech ke zvukovému pojetí vyžívá a slaví s nimi úspěch.
vyd. Blue Note 2024