„Sen jsem si ještě nesplnila“
Do sezony vstoupila v nejlepší kondici a s velkými plány. I kvůli nemocem však Martina Dubovská na životní slalom dál čeká
Už dlouho sní o tom, že se jednou probojuje na stupně vítězek. I před touto zimou lyžařka Martina Dubovská takto uvažovala. Doufala, že jí pomůže i angažmá slavného italského kouče Livia Magoniho, který kdysi vedl Slovenku Petru Vlhovou či Slovinku Tinu Mazeovou.
Ani tentokrát se však české slalomářce vystoupat mezi absolutní špičku nepodařilo. I kvůli nemocem, které ji zabrzdily. Kvůli tomu, že se jí ani jednou nepovedlo předvést dvě bezchybná kola.
„Můj sen o medaili tedy pořád trvá,“líčí dvaatřicetiletá Dubovská, která byla v uplynulém ročníku Světového poháru nejvýše jedenáctá při finále v Saalbachu. „Ale jak to říci... Cítím, že pódium není vyloženě sen. Je reálné, i lidé kolem mě věří, že by se mi mohlo jednou povést.“
LN Jak se říká, musí se jen některý den všechno sejít?
Přesně tak, musí se složit všechny dílky. Jenže tohle je právě vždycky nejtěžší. Na jednu stranu je trochu frustrující, že se mi to letos nepovedlo. Ale zároveň pořád věřím, že se mi to jednou povede.
LN Nejlepší výkony jste předváděla v závěru sezony. S jakými pocity jste tedy končila Světový pohár?
Se smutnými. Nechtělo se mi přestat, chtěla bych určitě ještě pokračovat. Tuto sezonu jsem se asi nejvíc trápila s nemocemi – ať už v prosinci nebo v únoru. Až na konci jsem konečně byla fit. Bohužel už zbývalo jen pár závodů.
LN Co přesně vás trápilo?
Mám horší imunitu. Pokud onemocním, tak nejde o týden, ale minimálně o dva. A než se dostanu do plné formy, jsou to klidně ještě další dva. Nemusí jít o nic závažného,
stačí i běžné věci jako teploty, rýma nebo bolest v krku. Jenže jak u mě všechno trvá dlouho, vždycky mě to dost ovlivní.
LN Což byl případ i této zimy?
Měla jsem za sebou podle mě nejlepší kondiční přípravu, co jsem kdy měla. A pak tohle. Hlavně v prosinci, po Killingtonu, mě nemoc hodně zabrzdila a odnesly to třeba čtyři následující svěťáky. A když jsem se konečně rozjížděla, potkala mě další v únoru.
LN Trénujete i při nemocech?
Moc ne, snažím se hlavně dát se dohromady. Maximálně zvládnu nějaké lehčí věci jako je fyzio, protahování a podobně. Ale na lyžování nemám vůbec sílu. Minutu
na závodech ještě nějak vydržím, ale to je asi tak všechno.
LN Myslíte si, že se to dá nějak řešit?
Po sezoně si sedneme a něco si k tomu řekneme. Musíme, vždyť jde o můj neustálý problém. Vím, že to je o balancování na hraně. Nemoci mě provázejí, hlavně když jsem přetrénovaná. Takže musíme najít rovnováhu. Netrénovat tolik, ale zase ne málo.
LN Což je pro vás asi těžké, že? Vždycky říkáte, že byste nejraději lyžovala pořád.
Právě. Je těžké si říct: Tak, a dnes už netrénuju. Jsem holt taková. Moc si neumím nařídit, že už jsem na tréninku dala pět jízd
a tím to končí. Naopak, vždycky si říkám: Ještě jeden kopec, ještě jeden… Což je asi ta chyba.
Letošní zimu provázelo i špatné počasí, rušily se závody – hlavně tedy ty rychlostní. Bylo obtížnější najít kopce k tréninku?
LN
Pro nás naštěstí ne. Jak děláme slalom, tak přece jen nepotřebujeme tak dlouhé tratě jako sjezdařky. Pokud je sníh, my si kvalitu odtrénujeme za každého počasí. A pokud není, můžeme jít do haly jako třeba před sezonou. V tom máme obrovskou výhodu.
LN Dřív jste si kromě lyžování sama dělala manažerku a právě i zamlouvání sjezdovek byla
součást vaší práce. Stále to platí?
Teď už ne. Letos už všechno řešil trenér Livio Magoni. Manažerských povinností jsem měla o hodně méně. Až jsem z toho byla nesvá: Aaa, už mám všechno vyřešené, co teď budu vlastně dělat? (smích)
I proto třeba nebyl problém se sháněním kopců. Trenérské osobnosti, jako je Magoni, se asi těžko říká: Bohužel, máme plno.
LN
Asi ano. Musím říct, že všechno bylo super. Tréninky a tak.
Budete tedy spolu pokračovat i následující zimu?
LN
Sezona nám ještě neskončila. Stále mě čeká spousta tréninků, na Slovensku budeme chtít využít sněhu a lyžovat, dokud ho bude dostatek. Pak zde taky ještě máme mistrovství republiky, které je přesunuté do Štrbského Plesa. Takže až všechno skončí, sedneme si, dohodneme se a uvidíme, co bude dál.
LN Jak budete sezonu hodnotit vy osobně?
Sen o stupních bohužel zůstal nesplněný. Chybí mi top desítka, ve které jsem minule byla třikrát. Takže moje plány se mi splnit nepodařilo. Ale vím, že jsme každý udělali maximum. Věřím, že příští zima bude lepší. Teď jsme třeba měli mítink s výrobci mých lyží Kästle a i s nimi jsme se shodli, že uděláme všechno, abychom se dostali výš. Plán je jasný.
LN Kde jste zajela jízdu, po níž byste si řekla: Tak, teď to bylo ono...?
Popravdě asi nikde. Ani jedno kolo jsem neměla úplně bez chyb. Podle mě moje nejlepší jízdy byly asi druhá část v Jasné a v Aare. Saalbach byl samozřejmě nejlepší z výsledkového pohledu, i když ani ten nebyl stoprocentní. Udělala jsem chybu po vnitřní, trošku mi to podjelo. Tehdy jsem ztratila dvě tři desetiny, které pak chyběly na top ten. Ale aspoň jsem měla dobrý závěr, tedy další můj problém... Jde třeba o malé chybičky, jenže právě ty rozhodují, jestli budu sedmá, nebo jedenáctá. Nebo taky kolik budu mít bodů. Letos jsem jich poztrácela hodně, tak jsem v závěru zimy musela pořádně zabrat, protože mi šlo o účast ve finále.
LN Zvládla jste to.
Naštěstí. Ale tlak byl velký. Možná proto jsem zabrala. Potěšilo mě, že jsem se z něj nesesypala a poslední závody se mi povedly.
Jak snášíte tlak obecně? Říká se, že na slalomářky je kvůli dvoukolovým závodům obrovský.
LN
To je fakt. Po prvním kole máte hodně prostoru na přemýšlení: proč se vám jízda nepovedla, nebo naopak, že se vám vydařila a musíte podobný výkon zopakovat. Ale já osobně se nad tím snažím moc nezamýšlet, nekalkuluju. Závody beru kolo za kolem a nehroutím se: Ty jo, tak teď jsem sedmá, musím se zlepšit o tolik a o tolik. Každou jízdu se snažím brát samostatně.
Máte nějaký rituál, co vám pomáhá?
LN
Vyloženě rituál ne. Jak kdy. Rozcvička, snažím se být v dobré náladě. I ta byla mimochodem rozdílem v posledních dvou závodech, při nich jsem se na jízdy fakt těšila. Nebo si někdy pustím nějakou hudbu.
Co vám hraje v uších?
LN
Ježiš… Mám vám to pustit? (smích) Všichni se mi vždycky smějí, můj playlist je totiž od každého něco. Dechovky tedy ne, ale třeba mi hraje Eminem, hned po něm následuje slovenský rap, pak Nirvana a španělské songy. Prostě nesourodá škála, trochu schizofrenie.