Jidáš a jidáše
Dnes je Zelený čtvrtek, takže pokud čtete Lidové noviny k snídani podobně jako britská aristokracie své Timesy, měli byste k tomu přikusovat jidáše. Předchozí věta v sobě ovšem skrývá dva háčky. Ten první je triviální a týká se psaní velkých písmen: „jidáš“, přestože jde původně o jméno jednoho z apoštolů, zde vystupuje jako obecný název druhu pečiva, a tak protože „rohlík“píšeme s „r“, budeme psát „jidáš“s „j“. Tvar jidášů má připomínat buď svinutý provaz, nebo – naturalističtěji – rovnou smyčku, v níž Jidáš (tentokráte s „J“) „odšed, oběsil se“, jak to pěkným minulým přechodníkem popisuje Matoušovo evangelium (Mat 27,5, ve znění Bible kralické).
Což může být jakýmsi úvodem k problému Jidáše samotného. Ten je dnes nejčastěji vnímán jako podlá, morálně opovrženíhodná osoba schopná za malý finanční či jiný prospěch zradit dokonce i své nejbližší (a i v tomto zobecněném významu „zrádce“je možno psát „jidáš“s malým „j“– pěkně to dokládá např. Rudé právo, v němž bychom se v r. 1950 např. byli mohli dočíst, že „Nepřátelé leninismu, vedeni jidášem Trockým … dělali zoufalé pokusy zmařit socialistickou výstavbu“). Při troše zamyšlení se do takového konceptu však vtírají otázky a pochyby. Co by se bylo stalo, kdyby Jidáš (či někdo jiný) nebyl Ježíše zradil? S Kristovým učením bylo stěží slučitelné, aby si takovou nejvyšší oběť ve prospěch celku – fakticky v podobě sebevraždy, byť i třeba nějak nepřímé – zinscenoval sám (jako např. Marcus Curtius, který se pro blaho svých spoluobčanů vrhl i s koněm do propasti na římském Foru)? A kdyby nebyl ukřižován, jak by to pak bylo s jeho zmrtvýchvstáním, víra v něž je základem křesťanství? Proto se Ježíš obětovat chtěl, ba musel. Takže pokud Bůh (a Kristus jako Bůh syn) skutečně řídí běh světa, byla vlastně Jidášova zrada nezbytná. Měl tedy Jidáš možnost se rozhodnout jinak? Pokud ne, je (křesťansky) spravedlivé jej za to odsuzovat a trestat – jako třeba v Dantově Božské komedii, kde Jidáš trpí na samém dně nejhlubší propasti pekla?
Existuje proto ještě alternativní výklad událostí – píše se o něm mj. v nekanonickém tzv. Jidášově evangeliu z 2. století. Podle něj Jidáš Ježíše zradil jen fingovaně, poté, co mu Ježíš odkryl způsob, jakým má předat své poselství světu, a požádal jej o to. Jidáš tak byl první z lidí, komu se Ježíš zdůvěřil s plnou pravdou o sobě, a možná částečně i kvůli takové poctě se rozhodl Ježíšovu žádost vyslyšet. Fakticky se tak, do jisté míry podobně jako Ježíš sám, vědomě obětoval, protože věděl, že upadne do opovržení (i když asi netušil, že jej svědomí dožene až k sebevraždě).
Je to interpretace velmi nestandardní, ale dává v kontextu smysl jednak tomu, že si – vševědoucí – Kristus mezi své učedníky vybral muže, jenž ho zradí, a jednak poněkud záhadným Kristovým slovům „Co činíš, čiň spěšně“(Jan 13,27), adresovaným Jidášovi při poslední večeři.