Myšlení jako riziko

Nabádají nás k tomu nejpozději od školního věku: „Mysli! Kdy už konečně začneš myslet?“Někteří z nás pak vyhoví a opravdu začnou, aniž by tušili, že je to návykové. Jak totiž jednou začnete myslet, není snadné přestat. Přitom většinou nejde o to, že byste vymysleli teorii strun nebo něco podobného. Myslíte na to, co všechno je ještě třeba udělat, co všechno hrozí vašim nejbližším, kam to všechno spěje a tak. Časem už byste se rádi v klidu vyspali a hledáte způsoby, jak myšlení vypínat. Jste si jisti, že se toho dá nějak dosáhnout, jelikož jste obklopeni lidmi, kteří to evidentně dokážou, (asi to s myšlením nepřehnali), jenže se ukazuje, že musíte myslet za ně. Tím hůř.

Při minulé návštěvě městské knihovny jsem narazila na knížku Matthewa Perryho Přátelé, lásky a ten ohromný průšvih. Matthew Perry je onen vtipný americký herec a autor, co se na přelomu tisíciletí proslavil ikonickým sitcomem Přátelé a co byl nedávno nalezen mrtvý ve své domácí vířivce. Zřejmě se předávkoval. Alkoholem, pilulkami nebo tím, čemu se natvrdo říká drogy. Prostě ho ničilo, jak si myšlenky v jeho hlavě dělaly, co chtěly.

Myšlení mu evidentně šlo od dětství. Dokázal kdekoho zaujmout a všechny nepřetržitě bavit vtipnými poznámkami. V knížce tvrdí, že se vždycky tolik snažil, protože byl z rozvedeného manželství a pořád se bál, že zůstane opuštěný. No, já nevím. Možná mu to namluvili psychologové, kteří rádi tvrdí, že pokud máte nějaký problém, určitě za to mohou maminka nebo tatínek, i když se starali, jak uměli nejlíp.

Fakt je, že schopnost oslňovat Perry později využil. Jeho kariéra byla ovšem postavená na permanentní soutěži, kdo má nejlepší nápad. Kolečka se mu točila hodně rychle. Problém byl, že nedokázala zpomalit, natož vypnout. Nápady a gagy jen vystřídaly nejrůznější pochybnosti a strachy. „Myšlenky se zběsile honily hlavou, jako když střelíte kulku do plechovky,“píše ve zmíněných memoárech.

Až mě vyděsilo, jak moc jsem mu při čtení rozuměla. Utěšovalo mě jen vědomí, že snad nejsem postižená genem závislosti jako chudák hollywoodský šampion. I já samozřejmě vím, že existují prostředky, jako například alkohol nebo pilulky. Perryho popis se mi ostatně jeví přesný: „… zatímco mi hřejivá tekutina protékala hrdlem, zaplavila mě pohoda, lehkost a pocit, že všechno bude v pořádku…“

Nakonec pil vodku po litrech a opiátových pilulek polykal za den šestapadesát.

Se svou půlkou zolpinoxu se něčeho podobného neobávám, ale stejně teď častěji přemýšlím o tom, jestli bych neměla vsadit na tu dnes tolik doporučovanou meditaci, která prý mozek skvěle vysmejčí. Údajně nejlepší je začít s vědomým dýcháním. Tak dýchám. Ale ať dýchám, jak dýchám, stejně se mi nějaká myšlenka do hlavy pokaždé vloudí. Například kam ten svět spěje.

Myslíte, že nedýchám správně? Nebo dostatečně vědomě?