Dělala jsem jen to, co mi řekli…
Venuše ve Švehlovce, žižkovská sluj pro současné živé umění, se po grotesce Očistec si zaslouží každý znovu vrací k politice. A znovu se Zuzanou Bydžovskou v hlavní roli. V autorské inscenaci Jakuba Čermáka s názvem O polednách herečka znovu ztvární skute
Ikdyž je často vzpomínána v souvislosti s odsouzením Milady Horákové, tato žena měla na kontě mnohem více nespravedlivých rozsudků a smrtí. A stala se nakonec jedinou osobou, která byla v tomto století – alespoň symbolicky – za své (zlo)činy potrestána. Stará soudružka si ovšem odseděla jen rok a kousek a poté byla kvůli věku omilostněna. Nicméně nikdy nepřiznala pochybení, za svou pokřivenou pravdou si stála do konce života v roce 2015.
Bydžovské fascinující proměny
Její život, který nabízí zdánlivě absurdní příběh o vzestupu a hodně pozdním pádu ženy, která způsobila spoustu utrpení, přímo
láká ke scénickému ztvárnění. Čermák vychází z reálných faktů, které jsou k dispozici třeba i na internetu či v hodinovém dokumentu Příběh herečky, jenž je k vidění na i-vysílání ČT. Zpracování ovšem odpovídá zaměření Venuše ve Švehlovce a znovu fascinuje tím, jak lze, byť s velkou groteskní nadsázkou, vytvořit scénickou vizi příběhu, při které mrazí v zádech.
Zajímavě zvolené obsazení, v němž vedle Zuzany Bydžovské, která je na počátku představena jako „dobrá stařenka“zabývající se poezií a nabízející jablečný štrúdl, jsou tu herci, které by možná na této scéně nikdo nečekal –
Miloslav König a Ivana Uhlířová. Ty doplňují osvědčení členové Čermákovy tlupy Zoja Oubramová a Daniel Krejčík. Jak se ukazuje, většina z nich neztvárňuje živé osoby, ale duchy, kteří starou paní obklopují a podporují její přesvědčení, že konala vždy správně. Herci vesměs dokážou dobře zacházet s groteskní stylizací celku a dokážou přeskakovat z role do role. Zatímco Zoja Oubramová v roli Míly, která prochází celým dějem, pronese v celé hře pouhá dvě slova (pointu, o koho se jedná, ponechám jako překvapení pro budoucí diváky), Daniel Krejčík naopak skáče z role do role, až se nakonec stane
vnučkou prokurátorky, která neměla o činech své babičky ani ponětí, a postará se o dojemný, alarmující závěr představení. A proměny Zuzany Bydžovské v roli prokurátorky, která ještě nedostudovaná byla přizvána k procesům a udělala tak špinavou práci za skutečné soudce, jsou fascinující. Dokáže být stejně přesvědčivě milá i protivná, dobro i zlo, politováníhodná i hodná zatracení.
V první polovině představení (má téměř tři hodiny) tu šedovlasou paní doslova litujeme a možná leckoho napadne: Proč to všechno vytahovat, když ta poloslepá, sklerotická a stále se nepřítomně usmívající paní už má tak jako tak na kahánku. A je to konec konců už padesát let! Ale postupně nás příběh přesvědčí. Lidská zrůda. Dnes bychom ji ocejchovali jako psychopatku… Ona se ovšem brání tím, že její role v procesech byla minoritní a že jen plnila příkazy. Nahlédnutí do archivů ovšem odhaluje, že nemluví pravdu. I když se v představení promítá na pozadí, dokumentárních záběrů na Polednovou se nedočkáme. Zprvu dění provází 3D verze upečeného štrúdlu, v druhé půli ji vystřídá křiklavá reklama na trpitelku Miladu Horákovou, která naší době poslouží jako marketingové zboží.
Zajímavý režijní přístup dělá z příběhu trochu detektivku a možná až duchařskou záležitost, aniž by se přitom ztrácela faktická hodnota. Je to tedy groteska, která nesoudí jen minulost, ale v mnoha aspektech si rýpne i do dneška. Čermák se dotýká nejen tématu viny a trestu, ale také relativity všech věcí. Toho, že pravd je nespočet a jak moc záleží na dobovém kontextu, ale i osobním nastavení konkrétního člověka a úhlu pohledu, z něhož událost sledujeme. Nesoudí, ale prostřednictvím faktů dovádí diváka k tomu, aby si udělal svůj názor – který nemusí být jednoznačný.
Jakub Čermák: O polednách
Text a režie: Jakub Čermák Scéna a kostýmy: Pavlína Chroňáková a Martina Zwyrtek Hudba: Matěj Kotouček
Venuše ve Švehlovce, prem. 17. 3.