Bejvávalo dobře
Nechce se mi věřit, na co všechno lidé vzpomínají se slzou v oku. Oplakávají závodní jídelny (ano, ty, ve kterých jste si každý den mohli vybrat z nabídky přesně jednoho jídla a salát představovaly tři víceméně zelené listy macerující ve vodě s octem, cukrem a solí).
Auta, která se pořád rozbíjela, a tak mohl opravdový muž trávit víkendy vleže pod nimi.
Dokonce holé, nedávno postavené, betonově šedé paneláky se škvírami mezi panely vyspárovanými dehtem. (Jakmile paneláky vyspravili, zateplili a omalovali všemi barvami, už to podle vzpomínačů není ono, příliš to připomíná kapitalismus.)
Kamarádka Jana (ano, moje dobrá kamarádka Jana, príma holka, se kterou je sranda) postrádá pionýrský stejnokroj. Tu špatně šitou bílou košili, co si ji pionýrky zastrkovaly do špatně šité modré sukně s páskem, který měl na přezce nápis VŽDY PŘIPRAVEN. A samozřejmě pionýrský šátek. Nikdy se nenaučila ho zavazovat, aby to za ni při každé schůzce musel dělat pionýrský vedoucí, dospělý chlap nejmíň šestnáctiletý, do kterého byla zakoukaná, a ona si mohla užívat jeho blízkosti.
Jana nepatří mezi naivky, které se nás už třicet let snaží přesvědčit, že „za socialismu bylo líp“. Dobře ví, že „pionýr“, to bylo jen další vymývání mladých mozečků. Za našich časů, pravda, už nepříliš účinné – panoval nedostatek lidí skutečně zapálených pro komunismus, kteří by nám neochvějně vtloukali do hlav doktrínu. A tak se pionýrské schůzky proměnily spíš v takový společenský klub. Jana tvrdí, že jsme na každou schůzku museli dorazit v pionýrském stejnokroji. Moje vzpomínky říkají, že ne, že jsme chodili normálně v civilu a uniformu jsme si oblékli jen tehdy, když jsme devátého května stáli „v pozoru“u pomníčků neznámých hrdinů z druhé světové války. (Netušily jsme samozřejmě, proč jsou neznámí, to jsme se dozvěděli až hodně dlouho potom.) Jestli má pravdu Jana, anebo já, to už asi nikdy nezjistíme, tahle doba je nenávratně pryč a vzpomínky rády klamou.
Na rozdíl od mnohých „bejvávalů“Jana dobře ví, že pouze nostalgicky vzpomíná na mládí, nic jiného v tom není. Ať by vyrostla kdekoli a kdykoli, nejspíš by na dětství ráda vzpomínala. Takhle to má nastavené většina z nás. Hezké vzpomínky na dětství a mládí nám může pokazit jedině velké trauma. A někdy ani to ne. Pamatujete se na Arnošta Lustiga? Ten měl krásné vzpomínky i na terezínské ghetto, rád vyprávěl, jak se tam poprvé zamiloval. A tím rozčiloval některé jedince, přesvědčené, že na ghetto Terezín v dobrém vzpomínat nesmí, že tím uráží památku dalších Židů, kteří tam trpěli.
Když Lustig vzpomínal na Terezín za německé okupace, proč by nás mělo udivovat, že tolik lidí dnes vzpomíná na život za socíku za okupace sovětské? Vždyť tenkrát byli mladí a je jen přirozené, že na mládí máme hezké vzpomínky. Hlavně ať se nikdo nesnaží znovu zavádět starý režim.