Šeříkové jaro
Jaro si seřizuje hodinky podle květů šeříku. Tedy tak nějak to alespoň chápal v roce 1924 český zahradník Oskar Smrž, když ve svém spisu o dějinách květin poznamenal, že už i moudrá věda (zvaná fenologie) „přijala čas květeny šeříkové za vrchol doby jarní“. Podle mnohaletého pozorování prý tehdy šeřík v Evropě nejdříve nakvétal na jihovýchodě kontinentu, v Athénách to bylo už 15. března. Jen o týden později se jeho první květy ukázaly i v portugalské Coimbře, zatímco v Ženevě si dávaly na čas, tam zasvítily teprve 21. dubna, v Paříži dokonce až 28. dubna. Pro Prahu i Vídeň společně platilo, že šeříková nádhera by se tu měla rozvonět kolem 30. dubna, v Berlíně se objevovaly jeho první květy 8. května, v Kodani 28. května a ve Stockholmu dokonce až 11. června. Nejpozději samozřejmě kvetly na severu, v odlehlých oblastech Finska se jimi mohli potěšit teprve 17. června.
Když tedy Češi vítali 9. května 1945 osvoboditelské tanky čerstvě rozkvetlými šeříky, mělo jejich kvetení vlastně už mírné zpoždění. A na druhé straně, pokud chtěl sochař Josef V. Myslbek petřínským pomníkem Karla H. Máchy vzdát hold především básni Máj, udělal moc dobře, když básníkovi vložil do ruky právě kytici šeříku – k prvomájové Praze tehdy rozhodně patřil. Jenže kdeže ony časy jsou! Od uveřejnění onoho přehledu celoevropského šeříkového kvetení pana Smrže uplynulo přesně sto let a všechno je jinak – v letošním roce jsem viděl první šeřík u nás v Polabí kvést už 6. dubna, což je doba, kdy dřív tyto keře kvetly možná tak v Římě. Co kdyby chtěl někdo vložit Máchovi do ruky rostlinu symbolizující 1. máj dnes? Která by to asi byla? Líbila by se vám třeba pivoňka?
Šeřík obecný (Syringa vulgaris) naším domácím druhem rozhodně není. Traduje se, že do střední Evropy jej přivezl až ve druhé polovině 16. století ze své mise v Cařihradu diplomat Ogier Ghiselin de Busbecq. Jako horkou novinku importoval tenkrát také maloasijské tulipány a jírovec. Přesto se tento keř u nás velmi rychle zabydlel. I když zmínky o něm v etnografické literatuře z 19. století najdeme jen těžko, své místo si v české i moravské krajině záhy vydobyl. V jeho šíření sehrály na přelomu 19. a 20. století zásadní roli takzvané okrašlovací spolky, které vysazovaly do pustých míst nejrůznější nové druhy okrasných rostlin. Kromě šeříku byly tehdy hojně sázeny například i původem severoamerické akáty (Robinia pseudoacacia), které brzy zaplavily nejen stráně kolem obcí, ale i městské parky.
Šeříku se v 19. století u nás běžně říkávalo modrý nebo svatojanský bez, někdy i lilák. Pronikl do krásné literatury, najdeme jej dokonce už v Babičce Boženy Němcové, ale třeba i v prózách Růženy
Svobodové a Fráni Šrámka. Stal se motivem básní Františka L. Čelakovského, Adolfa Heyduka, Jaroslava Vrchlického, Svatopluka Čecha, Karla Tomana, Josefa Hory a řady jiných. Skoro u všech nádherně kvete a obvykle i neuvěřitelně voní. A z literárních odkazů se můžeme rovněž dovědět, že byl oblíbený i při hrách tehdejších dětí. Děvčata si z květů šeříku údajně ráda pletla věnečky, zastrkávala přitom jednu korunku květu do druhé, kluci zas do utržených poskládaných šeříkových listů foukali, čímž dokázali vyloudit zvuky, při nichž prý i myši utíkaly. Anebo jednotlivé květy zastrkávali do dlaně ke kloubu u palce a pak celou rukou pokyvovali. Podle počtu vydařených kývnutí odhadovali, tolik let jim ještě bude na tomto světě dopřáno – jakmile kvítek vypadl, hra končila.
Šeříky letos vykvetly opravdu neobyčejně brzy, nemyslím si však, že by bylo nezbytné Máchův pomník na Petříně hned nějak fenologicky aktualizovat. I když nevylučuji, že se třeba pro nás časem stane pozoruhodným historickým dokladem dob, kdy šeříky rozkvétaly teprve v máji.