Kluzký svah? Spíše morální pokrok
Je nezodpovědné šířit v diskusi na téma eutanazie paniku, pomluvy a nepodložené osobní dojmy
Senátorka Věra Procházková s týmem odborníků nedávno prezentovala novou verzi zákona, jehož přijetím by v České republice byly legalizovány dvě nové formy asistované smrti – eutanazie i sebeusmrcení za asistence lékaře. (Tyto dvě formy se liší tím, zda poslední krok vedoucí ke smrti pacienta vykoná lékař, nebo sám pacient.) Naše země by tak garantovala svým občanům podobné právo na důstojnou smrt, jakému se již po desetiletí těší v Nizozemsku a nověji v Belgii, Lucembursku, Švýcarsku, Kanadě či některých státech USA. Ve všech těchto zemích mají vysokou úroveň lékařské péče, včetně paliativní péče pro pacienty, kterým již kurativní péče nepomáhá, a rozvinutou síť hospiců. Asistovaná smrt je v těchto zemích doplňkem těchto služeb, který tamním občanům poskytuje jistotu, že usoudí-li na základě objektivních informací, že před sebou mají obvykle již jen krátký interval, který by přinesl netolerovatelné utrpení, jejich lékaři je nenechají na holičkách.
Návrh zákona, o němž hovoříme, není prvním pokusem o legalizaci eutanazie a asistovaného sebeusmrcení u nás, nové nejsou ani názory odpůrců. U některých jejich „argumentů“jsme však doufali, že se s nimi v odborné ani veřejné diskusi již nesetkáme. Bohužel jsme se mýlili.
Nizozemsko není třetí říše
Lidové noviny přinesly ve čtvrtek 4. dubna rozhovor s předsedou Vědecké rady České lékařské společnosti Zdeňkem Mrozkem (Eutanazie je strašně nebezpečné téma), jenž šokuje nekvalifikovaností a mírou arogance. Začněme Mrozkovým komentářem příkladu Nizozemska na konci rozhovoru: „Trochu mi to začíná připomínat akci T4, tedy tajný program na vyvražďování postižených lidí v nacistickém Německu a jím kontrolovaných zemích. Tam to taky v roce 1939 začalo jen ‚dobrou smrtí‘ pro postižené novorozené děti, skončilo to ale vyvražděním čtvrt milionů lidí.“
Je vrcholem arogance naznačovat paralelu mezi Nizozemskem, jež je jednou z nejstarších parlamentních demokracií světa, a nacistickou diktaturou v Německu. Kromě toho, že Nizozemci již téměř dvě stě let mají demokracii,
figurují v první desítce zemí s nejvyšším indexem štěstí (Česká republika je letos osmnáctá). Mrozek tvrdí, že nizozemská společnost je „špatně nastavená“, protože se příliš orientuje na materiální blahobyt. Tím jen prokazuje, že nic neví o indexu štěstí, protože Nizozemci se sice těší jedné z nejvyšších životních úrovní na světě, ale v indexu štěstí skórují mimo jiné i díky stupni „individuální autonomie“, která zahrnuje právě i možnost rozhodovat o okolnostech konce vlastního života.
Naproti tomu nacistické Německo byla totalitní diktatura, kde se mnozí lékaři dali do služeb programu genocidy celých skupin obyvatelstva na základě pseudovědeckých a rasistických kritérií. Těchto obětí se nikdo neptal, zda si přejí žít, či zemřít, rozhodovalo se o nich podle mystické představy o rasově čistém německém „lidu“(Volk). To nemá naprosto nic společného s individuálním rozhodováním na konci života, které je dopřáno občanům Nizozemska a několika dalších nejvyspělejších, nejsvobodnějších a nejdemokratičtějších zemí světa!
Mrozek dále prokazuje šokující nedostatek kvalifikace pro diskusi na téma asistované smrti, neboť se zmohl jen na zprofanovanou argumentační chybu, známou jako „argument kluzkým svahem“. Podle tohoto „argumentu“bychom neměli měnit status quo, protože se ocitneme na kluzkém svahu, po němž budeme nezadržitelně klouzat až k nějaké morální katastrofě.
Několik citátů z Mrozkova interview: „Pokud jednou vypustíme toho džina z láhve, už ho nikdy nemusíme dostat zpátky.“, „Jakmile začneme bourat tyto ostré hranice, už to nikdy nezastavíme.“apod.
Mrozek zjevně věří, že na kluzkém svahu se ocitli v Nizozemsku, a to proto, že po eutanazii nevyléčitelně fyzicky nemocných začali umožňovat i eutanazii psychicky nemocných, či dokonce unavených životem. Mrozek zde ale jen prokazuje, že nerozumí tomu, co by byl kluzký svah.
Nizozemci by byli na kluzkém svahu, pokud by se jim eutanazie vymkla z rukou, pacienti by umírali za nejasných okolností apod. Nic z toho se neděje. Naopak, nizozemská praxe je vzorem regulovanosti a transparence. Na rozdíl od netransparentní české praxe, kdy Mrozek – vysoký funkcionář ČLK! – bezelstně přizná, že „osobně o žádném případu divoké eutanazie neví“, což nám zřejmě má stačit, mají v Nizozemsku každý rok přesná čísla o tom, kolik lidí a jak zemřelo pomocí eutanazie. V roce 2022 bylo v Nizozemsku
vyhověno 8720 žádostem o eutanazii. To je pouze 5,1 procenta všech úmrtí. Drtivá většina těchto pacientů trpěla rakovinou a dalšími závažnými fyzickými onemocněními. K dispozici jsou i přesné údaje o věkovém složení žadatelů o eutanazii – naprostá většina jsou lidé v pokročilém věku, kteří před sebou mají řádově týdny života.
V témže roce bylo vyhověno i žádosti 115 pacientů s psychiatrickým onemocněním. Ale i pro ně platila přísná pravidla: musela se ověřit jejich kompetence, vyloučit naděje na zlepšení stavu a zjistit, zda nebyly k dispozici přijatelné alternativy. Domnívá-li se Mrozek, že psychické utrpení je méně závažné než fyzické, měl by si tento předseda Vědecké rady ČLK asi leccos dostudovat. Uznat psychické utrpení jako důvod pro eutanazii není kluzký svah, nýbrž morální pokrok. A pokud jde o údajnou eutanazii lidí „unavených životem“, v Nizozemsku se neprovádí. Kdoví, kde předseda Mrozek tuto pomluvu vzal.
Je čas trochu se rozkoukat
Mohli bychom pokračovat dál Mrozkovými zmatky ohledně poslání medicíny: na jednom místě tvrdí, že eutanazie je nepřípustná, protože „úkolem lékaře je zachraňovat pacientům život“, ale o něco dál uvádí jiný důvod proti eutanazii, totiž dostupnost paliativní medicíny, která dokáže utrpení eliminovat. Jenže paliativní medicína není kurativní, nezachraňuje pacientům život. Jestliže tedy úkol medicíny není výlučně kurativní, proč by za určitých okolností nemohl lékař pacientovi na jeho žádost zkrátit život?
Pan předseda Mrozek by se měl zkrátka trochu rozkoukat a uvědomit si, že v diskusi na dané téma se v posledních letech odehrál určitý pokrok, k němuž přispěli i autoři tohoto textu ve svých odborných monografiích o asistované smrti. Má-li být pan předseda Vědecké rady partnerem v této diskusi, měl by se s touto novější literaturou seznámit. Bylo by to lepší než šířit paniku, pomluvy a nepodložené osobní dojmy.
Nizozemci by byli na kluzkém svahu, pokud by se jim eutanazie vymkla z rukou, pacienti by umírali za nejasných okolností apod. Nic z toho se neděje. Naopak.
David Černý (Ústav státu a práva AV ČR) je autor knihy Eutanazie a dobrý život (Filosofia 2022), Adam Doležal (Ústav státu a práva AV ČR) autor knihy Eutanazie a rozhodnutí na konci života (Academia 2017) a Tomáš Hříbek (Filosofický ústav AV ČR) autor monografie Obrana asistované smrti (Academia 2021)