Výš než o štok
Izraelsko-íránská tichá válka má své zákonitosti. V potaz je musí brát i Bílý dům
Zpohledu Izraele a jeho momentálních zahraničních spojenců skončilo o víkendu všechno skvěle: ochranným sítem nad židovským státem prošlo jen několik íránských raket z více než tří set vypálených střel a dronů, škody byly minimální a zranění utrpěla jen jedna beduínská dívka. Triumfalisticky to oslavovat jako debakl všehoschopného, avšak paradoxně zároveň úplně neschopného protivníka asi ale není úplně na místě.
Jednak je zjevné, že cílem Íránu nebylo napáchat za každou cenu co největší škody a ztráty. Kdyby Teherán se stejnou vehemencí, s níž předem významně pomrkával, že útok už, už přijde, chystaný úder utajoval, leccos by mohlo vypadat docela jinak. Nebo kdyby útok nebyl veden o víkendové noci na vojenské základny, ale v rušný všední den na třímilionovou aglomeraci Tel Avivu.
Zadruhé, je nepochybné, že se Íránci z průběhu své operace, ale i protivníkovy obrany poučí. Podceňování íránských schopností má řadu podob – od sebevědomých projevů západních či izraelských politiků až po malůvky kolující po sociálních sítích a vykreslující íránské síly jako nějakou pouštní velbloudí jízdu.
Poučný Sentinel
Jako příklad íránské učenlivosti může sloužit kauza amerického špionážního dronu Sentinel z prosince 2011. Když Teherán oznámil, že se mu podařilo tento stroj ve vzduchu ovládnout a navést ho k přistání na své území, USA nejprve tvrdily, že žádný dron vůbec nepostrádají. Pak to připustily, ale s tvrzením, že havaroval na afghánském území. Později přišla americká verze, že je tedy v Íránu, ale havarovaný… A až nakonec Američané v zákulisí přiznali, že dron, kterým CIA nad Íránem prováděla špionáž, se Íráncům skutečně podařilo ovládnout.
Íránská chvástavá prohlášení, že „neviditelný“letoun reverzním postupem rozeberou, analyzují a zkopírují, také vedl k mnoha skeptickým úšklebkům – dokud se o šest let později nad Izraelem neobjevil íránský dron, který se nápadně podobal americkému Sentinelu.
Zkrátka povýšenecké podceňování Íránu je Západu stejně užitečné jako iracionální démonizace této země. V principu se Írán neliší od Izraele – v regionu tvrdě hraje svoji hru těmi prostředky, které má k dispozici, a to způsoby, které momentálně považuje za nejvýhodnější.
Vždyť zatím ani není úplně jasné, proč k eskalaci sáhl už zkraje dubna Izrael, a to svým útokem na íránskou diplomatickou misi v syrském Damašku. Izrael v uplynulých letech vraždil jaderné vědce v Íránu, podnikal diverzní akce proti tamní infrastruktuře i sabotáže v kybernetickém prostoru. Útočil na íránské operativce v Sýrii či v Libanonu, na zbrojní konvoje v syrské poušti, na muniční sklady Hizballáhu. Nyní si ale k útoku na skupinu vysokých velitelů íránských revolučních gard nevybral nějaké vojenské letiště, ale areál zahrnující ambasádu, rezidenci velvyslance a konzulát. A pak čekal, co přijde.
Podle některých izraelských pozorovatelů mohl premiér Netanjahu podcenit odhodlání íránského režimu hnát tuto eskalaci ještě výš, a to ne „o štok“, ale rovnou o dva. Jinými slovy, že Tel Aviv neočekával tak razantní odpověď Teheránu, která minulý víkend nakonec přišla.
Jiné analýzy – které se však nutně nevylučují s těmi výše shrnutými – naopak ve vyšponování napětí s Teheránem vidí vykalkulovaný plán. Netanjahu se léta netají tím, že čím horší jsou vztahy mezi Íránem a okolním světem, tím lépe pro Izrael, že ideální by bylo zcela smést protiizraelskou teheránskou teokracii, a to nikoli vlastními silami, ale těmi americkými. Proto, když se za Baracka Obamy schylovalo k uklidnění a k průlomové kompromisní dohodě o íránském jaderném programu, Izrael dělal vše pro to, aby ji zmařil. Když od ní pak Donald Trump odstoupil a rozjel nové kolo protiíránských sankcí, Netanjahu tomu otevřeně tleskal.
V principu se Írán neliší od Izraele – v regionu tvrdě hraje svoji hru těmi prostředky, které má k dispozici
Zachovat si tvář
Nyní navíc k vyhrocení krize dochází v době války v Gaze. Ta se pro Izrael nevyvíjí úplně dobře. Ačkoli zabití palestinští civilisté se počítají na tisíce a mezinárodní kritika roste, ani po půl roce Izrael nemá doma desítky rukojmích a zajatců odvlečených teroristy loni v říjnu do Gazy, natož aby byly zlikvidovány tamní vojenské kapacity a velitelské špičky Hamásu a dalších ozbrojených frakcí.
Včerejší zprávy arabského tisku naznačují, že hodně oprávněné mohly být i dřívější úvahy, že Netanjahu cílenou eskalací krize s Íránem ve skutečnosti mířil i na palestinské bojiště. Tím, že na stůl položil novou, íránskou kartu, mohl začít licitovat se svým nejzásadnějším zahraničním kritikem – ale zároveň i podporovatelem a zbrojířem – tedy Joem Bidenem. Katarský list Al-Arabí al-džadíd s odvoláním na egyptské zdroje napsal, že Netanjahu získal americký souhlas a příslib zbraní k dlouho odkládané a kritizované vojenské invazi do hustě zalidněného Rafahu na jihu pásma Gazy výměnou za to, že Izrael upustí od rozsáhlého odvetného útoku na Írán.
Pokud by na takový scénář skutečně došlo, hlavní aktéři krize – tedy Írán, Izrael i USA – by získali víceméně to, co už na začátku tohoto dramatu chtěli. A hlavně by si zachovali tvář, což je na Blízkém východě v podstatě to nejdůležitější.