Jak to vidí „chcimír“
Ukrajina by měla co nejrychleji uzavřít příměří, smířit se s určitými územními ztrátami a soustředit se na budoucnost v EU
Vnásledujícím textu bych chtěl shrnout své názory na různé aspekty současného konfliktu na Ukrajině.
Ruská agrese proti Ukrajině je neospravedlnitelná. Byla sice do značné míry vyprovokována Západem (dlouhodobé ostentativní ignorování ruských bezpečnostních obav), ale Rusko se nemělo dát vyprovokovat.
Válce se ale dalo zabránit, kdyby se Západ choval prozíravěji a respektoval ruské, jakkoli paranoidní, obavy. To zdůrazňovala i řada významných západních politologů a komentátorů.
To, co se stalo, je naprosté fiasko ruské i západní diplomacie. K té válce by nedošlo, kdyby Západ odvolal záměr směřovat k začlenění Ukrajiny do NATO a Ukrajina se zavázala k neutralitě např. po někdejším vzoru Finska.
Kořeny konfliktu úzce souvisí s kyjevským převratem v únoru 2014, který vedl k občanské válce na Donbasu (s výraznou ruskou účastí) a k odtržení Krymu. Západ tento převrat podpořil a následně nevymáhal plnění Minských dohod z roku 2015.
Hledání menšího zla
To, že Západ v nynější válce výrazně pomáhá napadené zemi, je v souladu s mezinárodním právem. V důsledku masivní vojenské podpory Západu Ukrajině se ale tato válka stala nepřímým konfliktem Západu s Ruskem.
Agresorem je jaderná velmoc, u které je vysoká pravděpodobnost, že hrozící porážku by se snažila odvrátit nasazením svého jaderného arzenálu.
Ekonomické sankce proti Rusku jsou málo účinné a významně poškozují i Západ.
Většina zemí světa se ke konfliktu na Ukrajině staví zdrženlivě a na protiruských sankcích se nechce podílet.
Je otázka, jak velké oběti jsou ochotni evropští občané přinášet v zájmu cíle, který je sice v principu morální, ale snahy o jeho dosažení mohou přinášet
obrovské problémy, a to hlavně Ukrajině.
Ukrajinská letní protiofenziva selhala přesto, že si vyžádala vysoký počet obětí a došlo k další devastaci ukrajinských měst a infrastruktury.
Ruským nynějším cílem je nejen plné obsazení jím formálně anektovaných čtyř donbaských oblastí, ale také maximální devastace ostatního ukrajinského území. Zdá se tedy, že naše vojenská podpora Ukrajiny vlastně pomáhá Rusku v dosažení tohoto odporného cíle.
Heslo, že „Ukrajina bojuje i za nás“, je falešné. Ruským strategickým cílem není vojensky si podmanit dřívější sovětské satelity, nyní členy EU a NATO.
Názor, že s agresorem nelze jednat, je chybný. Jednáním byly ukončeny i jiné krvavé konflikty (v Koreji, Vietnamu, Jugoslávii nebo v Afghánistánu). Zastánci tohoto názoru ignorují reálnou hrozbu jaderné katastrofy. Akceptovat agresorovy územní zisky se jeví jako nepřijatelné, ale něco podobného prošlo jiným vítězům vojenských konfliktů, jako kdysi SSSR v případě Finska, Turecku na Kypru či Izraeli na Golanských výšinách.
Je třeba realisticky posoudit, které řešení představuje menší zlo. Podle mého názoru je to neprodlené uzavření příměří následované intenzivním diplomatickým jednáním.
Cena, kterou platí Ukrajina za snahu porazit agresora (zničená města a infrastruktura,
obrovský počet mrtvých, zraněných a uprchlíků), je již dávno nepřijatelně vysoká a stále se zvyšuje.
Není jasné, kolik ukrajinských občanů nyní skutečně podporuje pokračování bojů a kolik by naopak preferovalo příměří. Více než 600 tisíc bojeschopných Ukrajinců pobývá v zahraničí a nehodlá se vrátit. Výmluvné jsou i zprávy o násilných odvodech a snahách branců vyhnout se narukování pomocí úplatků a útěků do zahraničí.
Již během prvních týdnů konfliktu probíhala nadějná jednání o uzavření příměří. Ta byla ukončena po americké a britské nabídce velkorysé vojenské pomoci Ukrajině. Rozhodnutí ukrajinského vedení přijmout tuto nabídku považuji za osudovou chybu.
Stále častěji se ozývají mně sympatické významné západní hlasy požadující příměří a jednání (opakovaně velmi explicitně např. papež František). Stejného názoru je, myslím, už i většina české i evropské veřejnosti.
Vzhledem k nynější nepříznivé situaci by Ukrajina měla co nejrychleji uzavřít příměří, smířit se s určitými územními ztrátami, s pomocí Západu se soustředit na odstranění dosavadních škod a vybudování demokratické, prosperující země začleněné do EU. To by rozhodně bylo menší zlo než další měsíce, či dokonce roky krvavé války.
Dodáváním zbraní Ukrajině konflikt prodlužujeme a Ukrajincům de facto škodíme. Správný je podle mě přístup Maďarska, Slovenska, Rakouska a Švýcarska.
I v případě brzkého zastavení války by se Ukrajina potýkala s obrovskými problémy – kritickým nedostatkem pracovníků, nedostatkem prostředků na financování projektů obnovy, sociálních a zdravotní výdajů pro válkou zbídačené obyvatelstvo.
Není jasné, jak se po pravděpodobném neuspokojivém výsledku války budou vyvíjet vztahy Západu s Ukrajinou. Ukrajinci budou možná obviňovat Západ z nedostatečné vojenské pomoci během války, což může vést i k jejich odporu vůči Západu a naopak k neochotě občanů Západu k velkým finančním obětem ve prospěch Ukrajiny.
Beznadějná válka
Jsem v podstatě pacifista, a nade vše kladu hodnotu lidského života. Jsem proto přesvědčen, že i špatný mír či jen příměří je lepší než válka – tím spíše než válka beznadějná. Rád bych připomněl, že jsem byl jedním z iniciátorů výzvy „Mír a spravedlnost“, připomenuté a rozšířené při příležitosti jejího prvního výročí. Naše výzva se ale asi stane více přijatelnou, teprve až když třeba zahyne podstatná část ukrajinských vojáků nebo bude celá země totálně zdevastovaná a většina obyvatel v emigraci nebo po smrti. Jak smutné...
Znepokojuje mě, že názory podobné těm mým jsou veřejně dehonestovány jako „proruské“. Jako křesťan jsem zklamán, že od našich církevních představitelů neslyším hlas podpory pro mírové požadavky papeže Františka. Jsem ale rád, že co nejrychlejší skončení bojů si přeje čím dál více významných osobností, a dokonce už i většina našich i evropských občanů. Kéž by je politici neignorovali…
Cena, kterou platí Ukrajina za snahu porazit agresora, je již dávno nepřijatelně vysoká a stále se zvyšuje