Evropa a její jaderné odstrašení

Evropa čelí mnoha bezpečnostním hrozbám. Někdo se obává ruského vojenského vítězství na Ukrajině a někdo více stažení americké obranné garance pro Evropu po volbách v USA. Měly by se tedy evropské země zajímat o vlastní společné jaderné odstrašení? Tuto otázku si klade Tony Barber ve svém článku pro Financial Times. Podle něj je třeba věnovat pozornost třem aspektům. Dezintegraci společného evropského jaderného odstrašení. Ruskému chřestění jadernými zbraněmi po invazi na Ukrajinu a hledání kredibilní odpovědi na ruskou agresi.

Co se týče jaderných zbraní, zbylo vůbec něco? Současná globální kontrola jaderného vyzbrojování je v rozkladu. Byly tu smlouvy mezi USA a SSSR, pak mezi USA a Ruskem. Dohromady se podařilo snížit počet jaderných hlavic ze 70 400 v roce 1986 na 12 500 dnes. Podle týdeníku The Economist tato éra skončila ze tří důvodů: Amerika ze smluv odešla, Rusko provedlo invazi na Ukrajinu a Čína začala budovat vlastní arzenál. Inovace spojené s umělou inteligencí a kybernetickými schopnostmi se obtížně kvantifikují a verifikují. Případná budoucí kontrola jaderných arzenálů bude muset být mnohem sofistikovanější než pakty 20. století a počátku 21. století.

Čína nikdy nebyla součástí dohod mezi Washingtonem a Moskvou a představa nějakého trojstranného jednání je při současné úrovni vzájemné důvěry nerealizovatelná. V současnosti máme devět zemí s jadernými zbraněmi: USA, Rusko, Čína, Indie, Francie, Velká Británie, Pákistán, Izrael a Severní Korea. Írán se brzy připojí. Co když se ale americký jaderný deštník přestane roztahovat nad Evropu a Asii? Analytik Ulrich Speck říká, že jaderné zbraně začnou žádat země, které se budou cítit ohrožené a zároveň mají technické a ekonomické předpoklady. Podle něj to budou v Asii Japonsko a Jižní Korea, v Evropě Polsko a Ukrajina a na Blízkém východě Saúdové a Turecko. Možná svůj odpor vůči jádru překoná i Německo, pokud se nedohodne s Francií, že ho bude chránit.

Slavná de Gaullova otázka

Evropské vlády znepokojuje eskalace ruské rétoriky ohledně jaderných zbraní od počátku ruské agrese na Ukrajině. Taktický systém střel Iskander, který může být použit pro jaderné zbraně, má dosah 500 kilometrů.

Putin vloni oznámil, že přesune taktické jaderné zbraně do Běloruska, což se stalo poprvé od rozpadu SSSR. Účelem je testovat nervy Evropanů, čímž s dostáváme ke slavné de Gaullově otázce. V amerických státních archivech se nachází memorandum o jeho konverzaci s americkým prezidentem Johnem Fitzgeraldem Kennedym v roce 1961. De Gaulle se ptal, zda by Kennedy vyměnil New York za Paříž. Jeden z důvodů, proč se Francie rozhodla pro vlastní jaderné odstrašení, je, že vlastně nemůže nikdy existovat uspokojivá odpověď na otázku, jestli by americká administrativa riskovala zničení velkého amerického města, kdyby Kreml zničil velké evropské město a Amerika by musela odpovědět úderem někde uvnitř SSSR.

De Gaullova otázka je relevantní, protože by se v pozměněné formě znovu vynořila, kdyby Amerika stáhla svůj jaderný deštník nad Evropou a Francie by byla povolána, aby Ameriku nahradila. Kdyby byl zničen Tallinn,

riskovala by Francie třeba zničení Paříže? Otázkou je rozšířené jaderné odstrašení, tedy hrozba použít jadernou zbraň, když bude napaden váš spojenec.

Vyjádření francouzského prezidenta Macrona nejsou v tomto směru příliš jasná. Občas říká, že je životním zájmem Francie vytvořit evropskou jadernou dimenzi. V říjnu 2022 ale například pravil, že případný ruský útok taktickými jadernými zbraněmi na Ukrajině by neohrozil vitální francouzské bezpečnostní zájmy. Macron spíše než ochranu založenou na francouzských jaderných zbraních nabízí budování evropské strategické kultury a dialogu o francouzském odstrašení a jeho roli v Evropě.

Podobná výzva stojí před Británií. Bývalý ministr obrany sir Malcolm Rifkind tvrdí, že v případě amerického odchodu z Evropy „budou muset kombinované evropské konvenční a jaderné síly“bránit svobodu a demokracii v Evropě. Vůdce britské opozice Keir Starmer zdůrazňuje, že britský závazek mít vlastní jaderný deterent je neotřesitelný. A co Německo? Zatím se lze asi pouze spolehnout na to, že na budování společného evropského odstrašení by nabídlo kapacity svého průmyslu a finanční sílu.