Vítězná Hella rezonuje s dneškem
Knihou roku v nejpopulárnější tuzemské soutěži zacílené na literaturu byla včera večer vyhlášena V dalších kategoriích pak uspěly nejrůznější entity jako houby, červený obr, mrtvý bůh – anebo rozložená paměť. A taky Karel Šiktanc a slam poetry.
prozaická prvotina překladatelky Aleny Machoninové.
Po dlouhých letech, kdy hlavní cenu v Magnesii braly vesměs knihy, co neměly s beletrií moc společného, je tady velký návrat. I když – prvotina přední české rusistky, pilné překladatelky a esejistky Aleny Machoninové (1980) je taky spíš hraniční žánr. Daleko víc než z fikčního příběhu je tady ze skutečného života, který autorka stopuje ve formátu esejisticko-epistolárně-reportážním. Sleduje totiž obraz a předobraz: prózu Jiřího Weila Moskva–hranice, kde posloužila jako model pro románový portrét hlavní hrdinky postava jisté Heleny Fischerové, řečené právě Hella. Donedávna se mělo za to, že Hella byla zlikvidována pod praporem „velkého teroru“, kterým si Stalin ve 30. letech definitivně zametl cestu k vlastní mytizaci, k sebezbožštění ještě zaživa. Jenže nebyla, Hella přežila. A Machoninová se rozhodla, že její další osudy probádá a zrekonstruuje.
Jde proti
Je to sice rekonstrukce poněkud akademická, mnohdy ryze papírová, ale tematicky, typově skvěle zapadá do současného politicko-společenského paradigmatu. Tedy rozhodně toho středoevropského. Rezonuje, bude se jistě číst. Protože brutální válka, kterou rozpoutalo Rusko na Ukrajině, má stejný, stejně prohnilý, stejně zamindrákovaný kořen jako ty dávné Stalinovy čistky. A Machoninová se rozhodla, po vzoru aktuálních trendů v dějepisectví,
že půjde proti, že bude sledovat osudový souboj malého jedince s velkými dějinami, ten neslitovný proces, v němž se nehraje o nic menšího než o volnost, rovnost, bratrství. Tedy v tomhle případě spíše sesterství. Hella je kniha hledání sebe skrz tu druhou, hledání vlastní tváře, v níž se odrážejí jak jiné texty, tak konkrétní dějinné události. Je
to intelektuální, myšlenkově nabitá, provokativní próza.
Skoncovat se stalinistou
Podobně v dalších kategoriích Magnesie Litery. Jiří Dvořák (Litera za knihu pro děti a mládež) vsadil na houby, organismy, které spolu komunikují na způsob internetu, rozsáhlou podzemní sítí, takzvaným myceliem – což je metafora
víc než živá, relevantní jako málokterá druhá. Tereza Matějčková (ČRo Plus Litera za publicistiku) otevřela diskusní prostor světu, v němž je bůh po smrti – a člověk příliš slabý, haprující a kolabující, než aby mohl převzít jeho part.
Marek Torčík (Luxor Litera za prózu) pak variuje Édouarda Louise, autora novely Skoncovat s Eddym B., v níž se míchají prvky sociologie, psychologie a filozofie – a která sleduje tragické zrání lyrického reprezentanta sexuální minority na fašizujícím maloměstě. Všecko jsou to vlastně aktuální, rezonující témata; všecko jsou to knihy, které fungují jako alarm, jako připomínka.
Ve světle „připomínky“působí ovšem trochu zvláštně Litera za nakladatelský čin, udělená devítisvazkovému Dílu Karla Šiktance. Básník, překladatel a pohádkář Šiktanc, který zemřel v roce 2021, vystřídal za svůj dlouhý život několik autorských rolí, z nichž ty nejvýraznější byly zřejmě dvě: naivní, děsivě servilní pěvec stalinistických ód ve sbírkách Tobě, živote! nebo Pochodeň jara – a autor zakazovaný, postižený v 70. a 80. letech normalizační klatbou, odsouzený do vydavatelského exilu nebo samizdatu. Sebrané spisy ale o Šiktancově mládí, o jeho psaní do roku 1959 totálně mlčí, jako by se básník narodil až po třicítce, rovnou hotový, jedinečný a svůj. Nebyl v téhle autocenzuře samozřejmě sám, Milan Kundera by mohl obratem dosvědčit – ale je to přesný opak toho, kam míří svou románovou Hellou Alena Machoninová: k celku, k pravdě, ke smyslu.
Dík na místě
A ještě minimálně jedna kategorie stojí v letošním ročníku Litery za zmínku: cena za přínos knižní kultuře. Dostal ji Tomáš T. Kůs (1978) za dvě dekády, po které v českých zemích organizuje a propaguje slam poetry. Tedy poezii na veřejnosti, verše v otevřeném prostoru, podané publiku trochu divadelně, trochu jako performance, trochu jako rapová nebo hiphopová muzika. Je to skvělý, funkční mix, který má jasný potenciál: předvádí básnické slovo jako nástroj komunikace. Přesně to, co dnešní doba potřebuje – slam poetry mluví naživo, vtahuje druhého do hry. Ne jako abstraktní konstelaci jedniček a nul, ale jako konkrétního člověka. Kůs vlastně vychovává přes slam poetry ke čtení, k zájmu o literaturu, kulturu. Podobně jako všech čtrnáct kategorií Magnesie Litery. Dík za tuhle práci je nakonec na místě.