Vymoženosti civilizace
To dítě taky nic nevydrží! postěžoval si tatínek, když moje desetileté já slzelo, kašlalo a rudly mu oči. Stál vedle postele v naší chaloupce, v ruce třímal sprejovou plechovku Biolitu L (proti L-étajícímu hmyzu) a pokoušel se výstřikem z trysky zasáhnout mouchu poletující po místnosti. Ne a ne se strefit. Vzduchem se táhly pozvolna mizející stopy výstřiků připomínající čáry za letadly a moucha pořád bzučela. Ne tím frenetickým, zoufalým bzukotem, který značí, že má dost. Bzučela zdravě a spokojeně a přeletovala z místa na místo, tak jak to mouchy dělávají. Tatínek byl čím dál vzteklejší.
Moucha se to ráno provinila svou pouhou existencí. Pokud vím, nedovolila si usednout na tatínkovu tvář vyčuhující zpod přikrývky. Možná ho vzbudila svým bzukotem. Máma a já jsme spokojeně spaly, dokud se tatínek nepustil do boje s touhle mouchou. Bylo jasné, že dokud bude moucha naživu, tatínek nenalezne klid.
Byla sedmdesátá léta. Jeden stát za druhým zakazoval používání DDT. Ukázalo se, že kromě zabíjení komárů, mravenců a dalšího nepříjemného hmyzu způsobuje ztenčení skořápek vajec ptáků, má karcinogenní účinky a ničí celé ekosystémy.
Nemám tušení, jestli sprejová plechovka Biolitu L obsahovala dichlordifenyltrichlorethan. Možná to byla docela jiná chemická s-ehm-loučenina. Fakt je, že zabíjela mouchy, aspoň pokud jste se do nich strefili. A mně a mámě způsobovala bolehlav, kašel a zoufalství. Přece jsme nepřijely na chaloupku v Orlických horách jen proto, abychom se tu udusily chemikálií ze sprejové plechovky! Máma se svou alergickou reakci naučila líp zakrývat. A tak jsem tím, kdo nic nevydrží, notoricky byla já.
Nakonec tatínek mouchu dostal, tak jako při mnoha jiných příležitostech. Padla ze vzduchu na podlahu, chvíli freneticky bzučela, pak ztichla a bylo po ní. Tatínkovi po boji zrudly oči, slzel a rozkašlal se. To ale bylo naprosto v pořádku. Na rozdíl od mámy a mě směl otec kašlat, jak se mu zlíbilo, a nikdo se neodvážil naznačit, že ani on nic nevydrží. Hlavní bylo, že bylo po mouše.
V naší chaloupce v Orlických horách jsem v dětství prožila spoustu krásných chvil. Otcovo vraždění much k nim nepatřilo. Každý den jsme, máma i já, doufaly, že ho ráno žádná moucha nevyruší ze spánku. Nám mouchy nevadily, kolem chaloupky jich ostatně nebylo mnoho, ale tatínek byl přesvědčen, že každá moucha je nebezpečná, a s každou mouchou se pustil do boje. Sprejovou plechovkou insekticidu.
Když jsme já a máma měly námitky, tatínek zakontroval frází „pokrok lidstva“. Pokrok byl podle něj už jen to, že jsme se mohli bránit „invazi much“(představované, aspoň v naší chaloupce, jedinou mouchou, která si dovolila bzučet, když on ještě spal). V sedmdesátých letech minulého století sprejová plechovka představovala vymoženost. Ať už v ní bylo cokoli.