POHODOVÁ PRÁCE

Páteční (č)tečka Emila Hakla

Jedna známá pracuje ve městě, které má 250 000 obyvatel, v knihkupectví. Má sice vysokou a měla by mít dle své rodiny vyšší ambice, jenže je nemá. Baví ji prodávat knihy. Klidné, čisté, nekomplikované zaměstnání. Navíc je trochu na nervy – nechce znát zprávy ze světa. Stejně se jim nevyhne – kolegyně hned po ránu hlásí, kde kdo koho ubodal nožem, koho kde přepadli a zmlátili, že skončil v LDN. Írán že vypálil na Izrael 170 bezpilotních letounů, 120 balistických střel a nespočet řízených. Naštěstí se skoro nikomu nic nestalo, stihli to sestřelit.

Známá si jde do kuchyňky uvařit kafe, prdne do něj odlívku rumu, zapálí si (kouř fouká z okna) a jde zpět k pultu. Vlídně se usmívá, snaží se vyhovět.

Přijde podnikatelsky oblečený chlápek: „Prosím nějakou knihu.“– „Jakou?“ptá se známá. „No nějakou zajímavou.“– „Pro koho?“– „Pro dceru.“– „Jak je stará?“– „Třiadvacet.“– „Co ráda čte?“– „No, ona nečte.“

Známá mu prodá bohatě vybavenou publikaci Naši cizopasníci, pán děkuje, platí.

Vchází šik paní v nejlepších letech a ptá se: „Už to přišlo?“– „Co přesně?“– „Přece ta kniha.“– „Která ale?“– „No ta, minule jste mi ji doporučila.“– „Tak ta bohužel nepřišla, ale máme tady Bříško, boky, zadeček.“– „O čem to je?“– „Jak si udržet figuru.“– „Tak mi ji dejte,“souhlasí paní, vyplázne čtyři stovky a je pryč.

Dveře cinknou – pohledná bruneta s iPhonem. Aniž z něj spustí oči, povídá: „Sháním knihu pro otce.“– „Jakou?“– „Nevím, prostě ňákou knihu pro otce.“

Další pán žádá publikaci, co dosud nevyšla. „Bohužel, zatím ji nemáme,“reaguje známá. „Tak až vyjde, schovejte mi to,“prosí pán. „Chcete ji zarezervovat?“táže se známá. „To by bylo super,“dí pán. „Tak vám pošleme SMS?“– „Budete laskavá.“– „Na jaké číslo?“– „To nevím…“

Známá jde do kuchyňky, sedmé kafe by jí neprospělo, má už od kofeinu vypoulené oči, tak do sebe chlístne jenom rumík, zaretušuje ho ústní vodou a s úsměvem vpluje za pult.

Jsou i zákazníci, kteří vědí, co chtějí. Šikmý kostel trojku například. „Trojka už vyšla, ale ještě ji nemáme na skladě, mám vám dát vědět?“– „Ne, já se zastavím. Ale Šikmý kostel dvojku máte?“– „Ano, máme.“– „Tak mi ji dejte, děkuji. Můžu platit kartou?“

Známá v kuchyňce vyfukuje dým oknem, na rum už se nemůže ani podívat. Pořád ještě je přesvědčena, že má pěknou, klidnou práci. Mohla by makat na městském úřadě, kvalifikaci má. Na to však nemá – v úřadě by potkávala daleko horší typy.

Je poledne, všichni jsou na obědě. Známá si uvědomí, že nečetla Šikmý kostel jedničku. Jde do skladu, jednu si půjčí. Když už tam je, přibere Tíživé ticho od Roberta Bryndzy. Zkoukne záložku: Maggie je úspěšnou lékařkou a s manželem Willem žijí přesně takový život, jaký si vysnili. Jednoho dne však k ní do nemocnice přivezou postřeleného muže v povědomém oblečení.

To by šlo, řekne si. Houf kolegyň se vrací z oběda a známá cítí, že proti tomu, co se děje tam venku, má přeci jenom klidnou, pohodovou práci.