NEJHEZČÍ JE SPOKOJENÝ OBLIČEJ

Plastický chirurg ROMAN KUFA o „pekáči buchet“na přání, ustřeleném obličeji a o zpomalení času.

PNení to tak, že by se čas zastavil. Protože i když obličej omladíme, uděláme takzvaný facelifting, tak ty tkáně, jak běží čas, stárnou pořád dál.

lastickou chirurgii podle všeho čeká skvělá budoucnost. Lidstvo stárne, světem už se valí „šedá tsunami“a moderní medicína tomu mocně napomáhá. Stárnout je ostatně jediný způsob, jak se dožít požehnaného věku. Jenže nikdo nechce staře vypadat: mít vrásky, jaterní skvrny, šediny, povadlý krk, spadlá oční víčka, ohnutá záda a špeky na břiše. S vyhlídkou, že lepší to už nebude, a kyselou útěchou, že dokonalost je vlastně nudná.

A nemohlo by to být jinak? Co kdyby šlo zpomalit čas? Anebo kdyby tak šlo mít „pekáč buchet“na břiše bez námahy, že, pánové? A víte, že to opravdu jde?

Umí to například jeden z nejlepších českých plastických chirurgů Roman Kufa, na kterého právě teď čekám u obřího akvária v recepci jeho pražské Perfect Clinic. Zkušenosti kdysi nasával v Británii, Austrálii i v Německu, nejprve ale jako nemocniční plastický chirurg. Tam jde ovšem o život: utržené prsty, ustřelené obličeje, prsy po ablaci... Kdežto dneska se doktor Kufa zabývá už „jen“krásou.

Pohledný čtyřiapadesátiletý lékař, jemuž z trička vykukují poctivé bicepsy („vy jste ale namakanej...“utrousí obdivně i fotograf), je klienty a hlavně klientkami velmi žádaný. Jako plastický chirurg má skvělou pověst. Takže kdybyste se k němu chtěli objednat na operaci, přijdete na řadu zhruba za rok. Skoro to totiž vypadá, že kdo „nešije“u Kufy, je totálně out.

V jednom rozhovoru s vámi jsem našla titulek „Pán času“: jako že umíte zastavit, nebo dokonce vrátit čas. Připadá vám to tak?

Zastavit čas se nedá. Člověk prostě stárne. Ale estetická medicína v dnešní době opravdu dokáže proces stárnutí hodně zpomalit. A razantním operačním zákrokem se dá obličej omladit. Ale není to tak, že by se čas zastavil. Protože i když obličej omladíme, uděláme takzvaný facelifting, tak ty tkáně, jak běží čas, stárnou pořád dál. Dokážeme ale vzhled člověka udržovat mladistvý opravdu hodně dlouho.

Nemáte pocit, že dneska se lidé bojí stárnutí víc než dřív?

Stárnutí trápilo lidi odjakživa. Lidi vždycky chtěli vypadat lépe a nestárnout.

Když se ale lidi vidí na sociálních sítích, upravení různými filtry, nemůžou pak mít strach, že nejsou pro reálný svět dost krásní?

To máte pravdu. Člověk chtěl vždycky vypadat mladě, vzpomeňte si třeba na Kleopatru. Ale nikdy to nebylo tak jako dneska, že se můžete v kteroukoli dobu vyfotit, v kteroukoli dobu se vidíte. Kdysi se člověk tak akorát párkrát za den koukl do zrcadla, ráno, když si čistil zuby, pak prošel kolem zrcadla a učesal se – a to bylo tak všechno. Ale teď se vlastně můžete vidět pořád. Řekl bych, že vizuálně jsou dnes lidé pod obrovským tlakem. A děti v tom vyrůstají.

Taky se zdá, že dát si udělat nějakou estetickou operaci přestalo být tabu. Kdejaká modelka se chlubí, že má nová prsa. Jako by se z plastických operací stávala běžná součást péče o zevnějšek.

Je to tak. Mně připadá, že například aplikaci botoxu už lidé berou, jako by chodili ke kadeřníkovi. Každého půl roku si nechají aplikovat botox a přijde jim to jako úplně běžná věc. Nikdy dřív nebylo, aby se běžně přiznávaly plastické operace – v tomto směru se to určitě posouvá, a to zase díky sociálním sítím. Hodně influencerů dokonce ty operace ukazuje, protože prostě chtějí být zajímaví, přilákat pozornost.

Stává se, že za vámi někdo přijde se svou fotkou z mládí a chce vypadat zase tak?

Ano, to se stává. Ale mně to nevadí. Vlastně mi to pomáhá poznat představu toho klienta, abychom se vůbec společně octli v reálu, jestli je to možné, nebo ne. Protože někdy mají lidé úplně nereálné představy, myslí si, že se dá udělat úplně všechno. No a když já vidím tu fotku a je mi jasné, že to tak prostě nejde, tak zkrátka nebudu pacientku operovat, vyhnu se zbytečným komplikacím. Já to vnímám jako formu komunikace, abych poznal představu pacienta.

Někteří lidé třeba prostě jen nevidí, že jsou vlastně hezcí, nikdo jim to neříká. Až když zestárnou a objeví fotky z mládí, dojde jim to.

Protože člověk k sobě bývá velmi kritický, vidí spíš nedostatky než celek, zvlášť v mladém věku, v pubertě, kdy se navazují vztahy. A když se zaměří na nějaký svůj detail, který ale nikomu jinému vůbec abnormální nepřipadá, může to mít velmi neblahý vliv na psychiku, na sebevědomí. Člověk se ale na ten detail tak upne, že se toho pocitu nemůže zbavit. To se stává docela často. Víte, mojí doménou jsou obličej a prsa. V obličeji dělám jak faceliftingy, tak víčka. A mám hodně klientů, kteří chtějí operaci nosu, takže často vidím, jak právě na ten nos lidé velmi reagují. Měl jsem případy, kdy mladé dívky opravdu nebyly schopné kvůli svému nosu ani vyjít na ulici, jak velký měly psychický blok. Ale když se operace podaří, úplně jim to změní život.

Takže operace nosu je nejrychlejší cesta k sebevědomí?

Ano, ale musí být dobře indikovaná, dobře naplánovaná a dobře udělaná. Protože pravda je, že operace nosu je velmi riziková věc. Když se vám nepovedou prsa nebo tam dojde k nějaké komplikaci, tak prsa schováte. Kdežto nos je v obličeji dominantní, na nos koukáte pořád. Takže když se to nepovede, je to hodně nepříjemné.

Už se vám stalo, že někdo chtěl vrátit zpátky svůj původní nos?

Ano, stalo. Ale jde to velmi obtížně. Protože při té operaci se odebírá i kousek kosti, kousky chrupavek. Měl jsem opravdu pacienta, který se s novým nosem neztotožnil, přestože to vypadalo pěkně. Dokonce i podle jeho představ, my jsme jeho požadavek splnili. Jenže on časem prohlásil, že ten nový nos vypadá moc ženský. A chtěl vrátit zpátky svůj původní „mužský“nos, s tím novým se prostě nebyl schopen srovnat.

Setkáváte se tady na klinice i s bizarními požadavky?

Není to časté ani pravidelné, pravda ale je, že některé požadavky klientů jsou opravdu dost zvláštní. Měl jsem třeba pacientku, která chtěla, abych jí rozpůlil jazyk, protože si ho přála mít jako ještěrka. Dokonce jsem to už i viděl někde na instagramu, takže jsou evidentně plastici ochotní to udělat. Nebo chtěl někdo udělat kočičí uši, zkrátka aby je měl do špičky. Taky se mi jednou osobně stalo, že si klient přinesl takové silikonové rohy a chtěl, abych mu je implantoval do hlavy. Byl celý potetovaný, satanista. Já tyto bizarní operace neprovádím. Takže jsem ho odmítl. No ale on pak přišel za rok se svou přítelkyní, které jsme zvětšovali prsa – a už tam ty rohy měl. Takže někdo mu je fakt voperoval.

Zaměstnáváte psychiatra? Protože některé případy budou evidentně spíš pro něj...

Psychiatra tady nemáme. Ale někdy je to opravdu spíš případ pro něj.

Dočetla jsem se na webu, že za zvláštní rys fyzické přitažlivosti je dnes považován thigh gap – mezera mezi stehny, jakou mívají superštíhlé modelky. A že se to dělá odsátím tuku z vnitřní části stehen.

Ano, jedná se o vytvarování vnitřních částí stehen, liposukci. Ale není to zase tak nové, tyto zákroky provádíme už léta.

Dá se i „pekáč buchet“na břiše neboli six pack operačně vymodelovat bez zdlouhavého cvičení?

Nemyslete si, že o plastické operace stojí jen herečky, zpěvačky, politici, zkrátka ti, co jsou na očích. Dnes chodí prostě všichni.

Ano, dá. Prostě když máte na břiše tukovou vrstvu, dá se liposukcí, speciální technikou, ten tuk vymodelovat do kontur svalů, do toho six packu.

A vydrží to?

Tak... vydrží. Samozřejmě nemůže pak člověk nabrat třeba dvacet kilo, mít velké váhové výkyvy. Dobře se to dělá u klientů, kteří jsou hubení, ale nemají geneticky vytvarované svaly. Nejsou nějak obézní, mají dobré postavy, ale i kdyby cvičili nevím jak, i kdyby běhali maratony, „pekáč buchet“mít nebudou. Což je dáno geneticky, někdo to tak prostě má. A to jsou ideální kandidáti, kterým ty kontury prostě dokážu vytvarovat. Ale je to spíš raritní operace.

Dá se vymodelovat i biceps?

Dá se odsát tuk, aby se víc projevily svaly. Ale myslím, že daleko lepší je jít do posilovny, cvičit a dodržovat životosprávu.

Prý je dneska hitem takzvaný brazilský zadek. Co to je?

Brazilský zadek je populární hlavně v Jižní Americe. Prostě místní dívky tam mívají větší pozadí a je to znak krásy. Takže je tam velmi populární operace, kdy se odebere tuk například z břicha, kde je ho víc, a přenese se do hýždí. Občas to někdo chce i u nás, ale je to spíš doména Ameriky. Ten tuk se ale časem částečně vstřebává, takže se zákrok musí opakovat, má-li být výsledek trvalý.

Když jsme u těch rarit, taky je prý možné zvětšit bod G (tzv. Gräfenbergův bod). Tedy jestli vůbec existuje.

Bod G existuje, je to erotogenní zóna, bohatě zásobená nervovými spoji, a nachází se na přední straně vaginy. Zvětšování bodu G se provádí injekční aplikací výplňového materiálu. U nás na klinice ale tento zákrok neprovádíme. Dělají to pracoviště specializovaná na intimní plastiku.

Jsme u choulostivých míst: omlazení intimních partií tady na klinice děláte?

Ano, na rozdíl od zvětšování bodu G tyhle operace děláme, protože opravdu smysl mají. Například po porodech někdy dochází ke změnám stydkých pysků, mohou být i natržené porodem. Ženy pak mají komplexy, takže úprava stydkých pysků je určitě namístě. Chodí sem třeba i mladé dívky, které mají geneticky abnormálně velké stydké pysky, ty jim pak překážejí třeba ve sportu – takže proč ne?

Mimochodem, stojí dnes ještě někdo o obnovu panenské blány?

Já jsem se s takovým požadavkem osobně nikdy nesetkal. Ale vím, že větší zájem o tento zákrok je v arabských státech.

Chodí teď na plastické operace víc mužů, než když jste začínal?

Chodí. Řekněme, že je jich tak patnáct procent a přibývají. Nejčastěji chodí na operace víček, nosu, na liposukci břicha. Ale i na miniinvazivní zákroky, jako jsou aplikace botoxu, výplně, omlazení pleti.

Chodí za plastickými chirurgy i politici?

No jasně.

Je to rarita, nebo je to běžné?

Dost jich chodí. Ono je to tak, že když jsou ti lidé pod tlakem médií, samozřejmě chtějí dobře vypadat. Ale nemyslete si, že o plastické operace stojí jen herečky, zpěvačky, politici, zkrátka ti, co jsou na očích. Dnes chodí prostě všichni. A nedá se ani říct, že by to byla doména bohatých lidí. Zkrátka člověk se rozhodne, že nepojede na dovolenou, a za ušetřené peníze si dopřeje operaci.

Když se vám svěří do péče někdo veřejně známý, třeba zrovna politik, máte nějaká speciální opatření, aby se to nedostalo do bulváru?

Jistě. Protože to by bylo samozřejmě velice nepříjemné, kdyby se to stalo. Je nutné opravdu pečlivě dodržovat lékařské tajemství, v žádném případě nezveřejňovat nic bez pacientova výslovného svolení.

Nedávno jistý italský plastický chirurg zveřejnil indiskrétní fotografie Dary Rollins těsně před plastickou operací. Co tomu říkáte?

Zaregistroval jsem to v médiích, toho italského lékaře i znám. Neznám ale podrobnosti, takže se k tomu nechci vyjadřovat. Ale znovu: zveřejnit takové fotky nebo informace může lékař pouze se schválením dotyčné osoby.

Setkal jste se s destrukcemi nosních přepážek u uživatelů kokainu? Přibývá takových klientů?

Občas přijde klient s tímto problémem. Ale nepozoruju, že by takových pacientů přibývalo.

Musí mít plastický chirurg výtvarný cit?

Nemusí. Podmínkou to není, ale je to určitě výhoda. Já třeba maluji obrazy. Plastický chirurg musí být určitě manuálně zručný. Nějakou představi

vost by měl mít, ale ty operace mají určité postupy, a když máte příležitost hodně operovat, tak se je do jisté úrovně naučíte. Máte-li ale k tomu i estetické cítění, je to pochopitelně bonus.

Pozná se třeba na operovaném nose chirurgův rukopis?

No... operace nosu jsou tak specifické, že je neprovádí moc chirurgů v republice. My, kteří to děláme, se známe. A pravda je, že někdy si skutečně říkám, tohle může být od tohoto doktora. Takže ano, jsou nuance, které vnímám.

Jaký máte vy osobně ideál krásy?

Já mám rád sport, líbí se mi sportovní typy lidí, kteří o sebe umí pečovat.

Co když se představa klientů s vaším estetickým cítěním neshoduje? Když si některá žena přeje třeba balonové prsní implantáty?

Odmítnete? Nebo jí přání splníte, protože jde samozřejmě i o peníze?

Udělám to jen v tom případě, když vím, že to pacientce pomůže. Nemám to postavené jen na byznysu. Já určitě nejsem zastáncem toho, abych vkládal do prsů implantáty obrovské velikosti. A opravdu přijdou ženy, které mají litr, litr a půl v jednom prsu. A já vím, že jí to prostě zdravotně ubližuje, je to zátěž na páteř, na pohybový systém – takže když to udělám podle jejího přání, možná bude chvilku šťastná, ale stejně přijde komplikace a ona to dříve či později bude zase řešit. Je to zkrátka už od začátku špatně.

Češi prý ročně utratí za plastické operace přes dvě miliardy korun. Jsou prsa nejlepší obchodní artikl ve vašem oboru?

Co se týče zisku z operací, prsa opravdu patří k těm nejziskovějším, protože je to velmi rychlá operace a poměrně jednoduchá. Kdežto třeba operovat nos nebo obličej patří naopak k tomu těžšímu.

Kus svého profesního života jste prožil jako nemocniční plastický chirurg. V nemocnicích se ovšem řeší rekonstrukce prsů po nádorech, utržené prsty, těžké úrazy, popáleniny... Není proti tomu estetická chirurgie vlastně luxusní obor, neboť nejde o život, ale jen o krásu?

Pohybujeme se v hlubokých vrstvách, vytahujeme nejen kůži, vrásky, ale umíme vytáhnout i svaly v oblasti krku, dokážeme modelovat tváře i krk zároveň. Je to velmi efektní.

Je to diametrálně něco jiného. A nejvíc je to jiné v tom, že v estetické plastické chirurgii vlastně operujete zdravého člověka. Což je, musím říct, pro lékaře poměrně stresující. Protože když někomu zachraňujete život, zdraví, ten člověk je vždycky rád, že se to povedlo. Ale sem přijde někdo, kdo je úplně zdravý, v zásadě nic nepotřebuje – a vy ho musíte operovat, říznout do něj. Takže odpovědnost lékaře je tu vlastně daleko větší. A s tím se musíte naučit pracovat: především tu operaci musíte umět perfektně, protože pacient má nějaká oprávněná očekávání. Ale když se vám to povede, máte zase velké uspokojení z toho, když vidíte, jak můžete klientovi změnit život. Nejnápadnější je to právě u těch nosů nebo operací obličeje. My dnes ty faceliftingy děláme novou technikou zvanou deep plane facelift. Pohybujeme se v hlubokých vrstvách, vytahujeme nejenom kůži, vrásky, ale umíme vytáhnout i svaly v oblasti krku, dokážeme modelovat tváře i krk zároveň, je to velmi efektní. Ale musíte znát perfektně anatomii, protože tam jsou struktury, které nesmíte poškodit, nervy. Je to dost složitá operace.

Jaký nejobtížnější problém jste ve své chirurgické kariéře řešil?

Když jsem operoval celý den, bolívala mě už kvečeru hlava, býval jsem unavený... A tak jsem si řek‘, že si udělám horní víčka – a najednou to zmizelo.

Byl to pacient, který si ustřelil obličej – to jsem pracoval na Klinice plastické chirurgie ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, asi před dvaceti lety. Kluk se střelil kulovnicí pod bradou a způsobil si devastaci celého obličeje, poškodil si spodinu lebeční, očnice, neměl nos, dolní čelist, horní čelist... No a ještě tak nešťastně – nebo vlastně šťastně – si to proved‘, že ten výstřel šel mimo mozek. Mozek zůstal nepoškozený a pacient to přežil. Operovali jsme ho v týmu, úplně celý obličej se musel konstruovat, absolvoval přes dvacet operací. To celé trvalo asi dva roky a byla to opravdu moje nejsložitější operace. Teď jsem o něm už dlouho neslyšel, ale před půl rokem mě zval na narozeniny. Takže žije normálně, funguje...

Prý jste byl spolužákem Bohdana Pomahače, který se právě transplantacemi obličeje proslavil v USA.

Ano, byli jsme spolu ve stejném ročníku na medicíně, známe se. A byl dobrej už tenkrát. U nás se ale transplantace obličeje, kterou dělá Bohdan – a je v tom vynikající –, ještě nikdy neprováděla.

Požádal vás někdy někdo o změnu identity? Nebo se to stává jen v detektivkách?

Ale ano, požádal. Byl to cizinec. Ten člověk volal z Německa, že potřebuje udělat tolik a tolik operací, a po dlouhém vyjednávání nám došlo, že vlastně chce změnit identitu. A to jsme odmítli, protože jsme nevěděli, co za tím vším je, proč to chce. Jestli to třeba není nějaký zločinec.

Kdyby přišly vaše dcery, že chtějí nějakou plastickou operaci, vymluvil byste jim to?

Záleží na tom, o co by šlo. Určitě bych potřeboval vědět, jestli by jim to pomohlo s nějakým jejich problémem. A že to bude správně. Jinak bych s tím přece nemohl vůbec žít, že bych jim udělal něco špatně! (rozesměje se)

Chcete říct, že byste je operoval sám? Myslela jsem, že do rodinných příslušníků se neřeže...

Operoval jsem už půlku své rodiny. Ono je to podle typu operace. Není to akutní operace, kdy vás vzbudí vprostřed noci, jste ve stresu a zachraňujete někomu život. S plastickou operací příbuzných osobně žádný problém nemám, protože vím, že si najdu čas, v klidu se připravím, udělám si plán a budu dělat maximum pro to, aby to dopadlo dobře.

Vy sám máte za sebou nějaký plastický zákrok?

Měl jsem operaci víček a opravdu si to strašně pochvaluju, protože jsem si sám na sobě vyzkoušel, jaký je to rozdíl. Když jsem operoval celý den, bolívala mě už kvečeru hlava, býval jsem unavený... A tak jsem si řek‘, že si udělám horní víčka – a najednou to zmizelo.

Počkejte, chcete říct, že jste si je dělal sám?

To ne. Ale udělal jsem si je tady u nás na klinice. Zrovna tato operace je strašně účinná. Takže určitě doporučuju.

Působíte jako člověk, který bude umět hezky stárnout. Co má největší vliv na to, aby byl člověk starý hezky, a ne odpudivě?

Pravda je, že nejdůležitější je zdraví. Bez zdraví hezky nezestárnete. Ale kdo má to štěstí a je i do vysokého věku zdravý, prostě vyhrál v loterii. A pak je důležité, aby vás bavilo být na světě. Mě strašně baví moje práce. Já se v ní našel a celý život mě těší to dělat, pořád jsou nějaké nové výzvy. A když jedu někam do ciziny na kongres, úplně mě to nakopne a zase pak něco nového vymýšlím. Už se mi stalo, že se mě lidi ptali, jestli to mám zapotřebí, tolik pracovat. Ale když vás to baví a naplňuje... A pak mě baví moje dvě dcery, jsem se svými dětmi strašně rád. Děláme společně spoustu sportů a u toho relaxuju. Sport je skvělá věc pro zpomalení stárnutí. V létě kola, v zimě lyže, skialpy, windsurfing, chodíme běhat... Malá dcerka hraje fotbal za Slavii. Bude jí jedenáct a fotbal je pro ni úplná vášeň. Holčička si to sama vybrala, já to ani nechtěl, zapsal jsem ji na tenis, měla trenéra na golf – ale prostě ne, řekla, že bude fotbalistka. A je ve fotbale velmi dobrá.

Omlouvám se, že budu trochu osobní: Je pro plastického chirurga dobré, když je to pohledný muž?

To nevím. Podle mě je nejdůležitější, když má výsledky. To vám především dělá jméno a přivádí klientelu. Za tím určitě nestojí to, jak vypadáte.

Na závadu to ale asi není, když dobrý chirurg ještě ke všemu vypadá dobře. Chtějí být ženy operované hlavně vámi? Jak dlouhé máte čekací lhůty na operaci?

No ty mám delší – čeká se rok. Ale jsem přesvědčen, že za chirurga mluví hlavně jeho práce. Protože když ji neudělá dobře, klientela mu prostě nenaroste. Já ale určitě netvrdím, že nikdy nemám po operacích žádné komplikace. Jednou mi pacient řekl, že byl u nějakého plastického chirurga, který tvrdil, že nikdy neměl žádné komplikace. „No tak tam určitě nechoďte, protože to je lež,“poradil jsem mu. Komplikace bývají a i já je mám, ale musím je umět řešit. Kdo nemá žádnou komplikaci, tak buď neoperuje, nebo lže.