ZVÍŘECÍ STAVITELÉ
Už od pravěku buduje lidstvo impozantní stavby. Vznikla tak megalitická svatyně Stonehenge, pyramidy v Gíze, Velká čínská zeď nebo maurský palác Alhambra v Granadě. Mnohem déle však staví obdivuhodná díla živočichové v přírodě.
Kmistrovským dílům přírody patří plástve používané včelami medonosnými ke skladování pylu, medu i odchovu nového pokolení. Stavbou šestibokých buněk dosáhnou s daným množstvím vosku největší skladovací kapacity plástu. Včely přitom budují z tekutého vosku vylučovaného žlázami na zadečku buňky válcovitého tvaru. Ty zaujmou typickou šestibokou konfiguraci teprve při tuhnutí vosku tlakem šestice sousedních buněk. Včely ovlivňují jejich vytvarování tím, jak staví buňky vedle sebe.
Na plástu pracují najednou stovky včelích dělnic bez jakéhokoli vedení. Každá ví přesně, co má dělat. Přitom si ale nevystačí s pouhým přidáváním jedné buňky vedle druhé: vedle buněk, ve kterých se budou vyvíjet dělnice, musejí do plástu například zabudovat buňky pro vývoj trubců. Ty jsou o pětinu větší a do vzoru ostatních buněk nezapadají. Včely se s podobnými nepravidelnostmi v plástu vypořádají třeba i stavbou buněk pětibokých nebo sedmibokých.
Vosy a sršně budují hnízda na podobném principu jako včely, ale coby materiál používají papírovitou hmotu z částeček dřeva, rostlinných vláken a dalších přírodních materiálů smíchaných se slinami. Nejmenší hnízda některých vosíků tvoří pouhá desítka buněk. Největší hnízda naopak staví jihoamerické vosy Agelaia vicina. Ta mají průměr přes jeden metr a na výšku dva metry. Žije v nich přes milion vosích dělnic a můžou mít 7,5 milionu buněk, jež zabírají na plástech celkovou plochu 66 čtverečních metrů.
Termití věže
Termiti jsou sice drobní, ale jejich dílo je v přírodě často k nepřehlédnutí. Druh Macrotermes jeanneli staví termitiště o objemu 1000 m3 a výšce osm metrů. Lidé zatím nic podobného nezvládli. Mrakodrap, který by byl k lidské postavě ve stejném poměru jako termitiště k termitovi, by se tyčil do výšky 1,5 kilometru. Nejvyšší budova světa, dubajská Burdž Chalífa, je ale vysoká „jen“828 metrů.
Vnitřní struktura termitích hnízd bývá různorodá. Vývojově jednodušší druhy hloubí labyrint chodeb a komor bez ústředního bodu. Není jím ani královská komora s plodnou samičkou a samečkem. Naopak evolučně pokročilejší termiti vytvářejí v sousedství královské komory systém zahrad, kde pěstují houby, a jejich kolonie tak má své životem kypící centrum.
Optimální klima zajišťuje termitišti důmyslný větrací systém. Horký vzduch stoupá šachtami do špičky termitiště, odkud odchází porézními stěnami ven. Ve spodní části hnízda se na jeho místo přes průduchy tlačí chladnější vzduch zvenčí. Při cirkulaci vzduchu sehrává významnou úlohu ohřívání stěn sluncem a působení větru. Klimatizační chodby jsou striktně odděleny od ostatních prostor termitiště a mohou mít impozantní rozměry. Hlavní větrací šachta, která se táhne termitištěm druhu Macrotermes jeanneli z podzemí až
na vrcholek, je dlouhá až sedm metrů a má průměr 20 centimetrů. Názorný příklad stavitelských schopností termitů nabízí kolonie druhu Syntermes dirus objevená v Brazílii. Rozkládá se na ploše 230 000 km2 a je rozlohou srovnatelná s Velkou Británií. Termiti tu žijí v labyrintu podzemních chodeb už 4000 let a z vydolované zeminy navršili 200 milionů kopců vysokých až čtyři metry. Hlína z nich by vystačila na 4000 Cheopsových pyramid.
Lidé lovili do sítí už před 27 000 lety. Pavouci je ale předběhli o miliony roků. Stavbu sítě zahájí pečlivým výběrem místa a následným natažením kotvicího vlákna. Vypustí ho do vzduchu ze snovacích bradavek na zadečku, nechají unášet větrem a čekají, až se konec někde zachytí. Toto vlákno slouží pavoukovi jen jako visutý most, ze kterého zahájí práce na vlastní síti. Mezi dvěma opěrnými body natáhne vodorovné vlákno. Další spustí z jeho středu a dole jej ukotví, takže vytvoří základní osnovu v podobě písmene Y. V místě, kde se tři ramena osnovy stýkají, bude střed sítě. Potom pavouk natáhne vlákna tvořící rám pavučiny a na ně připojí vlákna vybíhající ze středu jako loukotě kola. Žádné z těchto vláken není lepivé. Platí to i o pomocném vláknu, které pavouk natahuje ze středu pavučiny ve spirále směrem k okrajům a které mu poslouží jako vodicí lano při natahování lepivého vlákna. S ním postupuje naopak ve spirále od okraje pavučiny k jejímu středu a vodicí vlákno přitom průběžně odstraňuje. Při finálních úpravách pavouk někdy odstraní lepivé vlákno ze středu sítě a nechá si tam volný prostor, kudy přelézá z jedné strany pavučiny na druhou.
Někteří pavouci se nespokojí se samotnou sítí. Australský druh Phonognatha graeffei umístí do středu sítě list, který stočí do trubičky a opřede vláknem. Pavoučí pár pak bydlí v takto vzniklém „tunelu“. Samička zabere jeho otevřený konec, kde číhá, až v síti uvízne kořist. Sameček pobývá v hloubi úkrytu.
Hnízda a vodní stavby
Mnoho živočichů si staví nory, doupata či brlohy pro odchov potomků nebo coby úkryt před nepřáteli a nepohodou. Drobná chobotnice Octopus minor z pobřežních vod západního Pacifiku si buduje na dně úkryty hned několika typů. Někdy se spokojí se studnovitým příbytkem tvořeným krátkou svislou šachtou, jindy se prohrabe hlouběji a na konci šachty zbuduje prostornou komoru. Stěny tunelu i vlastního příbytku vyztuží slizem. Občas vyhloubí prakticky vodorovnou noru ukrytou pod velkým balvanem. Výjimkou však není ani rozvětvený systém chodeb, do něhož proudí čerstvá, okysličená voda hned několika k tomu určenými „větracími“šachtami.
Některé druhy ryb si vystačí při plození potomstva s mělkou jamkou, kterou vyhrnou v usazeninách na dně. Samci antarktické ledařky hnědavé budují v hloubce kolem 500 metrů miskovitá hnízda o průměru asi 60 centimetrů. V jedné lokalitě Weddellova moře u antarktických břehů si na ploše 230 km2 vyhrabalo hnízdo asi 60 milionů těchto ryb. Důvod, proč ledařky preferují toto místo, není jasný. Samci koljušek tříostných používají jako materiál na stavbu hnízda vodní řasy slepené
Vznik symetrických „podvodních kruhů v obilí“vyrytých v písku halilo až do roku 2014 tajemství. Tehdy vědci přistihli při tvorbě ornamentů samečka ryby čtverzubce Torquigener albomaculosus. Slouží mu k přivábení samice.
sekretem vylučovaným ledvinami. Samice si volí za partnera jen majitele hnízda, které drží pevně pohromadě. Samec jihoamerické sumcovité ryby pancéřníčka pobřežního staví ještě před námluvami hnízdo z bublin, jež vyrábí ze slizu vylučovaného žlázami v tlamě. Bubliny pak ploutvemi našlehá do pěny, na niž nanosí kousky rostlin. Vytvoří tak kupoli o průměru 30 cm. Samec se vytře hned s několika samicemi a zhruba 20 000 oplozených jiker se uchytí v síti drobných bublinek. Pěna zajistí vyvíjejícím se jikrám přísun kyslíku a kupole z rostlin je ochrání před vyschnutím.
Bobři dokážou změnit krajinu na rozlehlých územích. Výstavbou hrází mírní následky záplav a udržují stavy vody během sucha. Při budování základů hráze buď využijí konfigurace dna, nebo vytvoří na dně val z bahna, kamení a klacků. Ten pak vyztuží větvemi. Jako materiál na další stavbu jim poslouží nejen kusy dřeva, ale i vegetace rostoucí na dně a na březích řeky, nepohrdnou ale ani kusy plastu a dalším odpadem. Škvíry pečlivě vymažou bahnem, které dolují nad hrází, a prohlubují tak budované jezero. Často staví hned několik hrází a vytvářejí na řekách a potocích kaskády. Stav svého díla kontrolují sluchem: jsou velmi citliví na jakoukoli změnu zvuku tekoucí vody, protože ta může signalizovat prosakování, či dokonce prasknutí hráze.
Před přirozenými nepřáteli a nepohodou hledají bobři útočiště buď v norách vyhrabaných v březích, nebo v hradech vystavěných uprostřed jezera. Nory budují často pod kořeny stromů či keřů, aby hnízdu zajistili pevný strop. Tam, kde je půda kamenitá nebo věčně zmrzlá, se uchylují do bobřích hradů. Vybudují je z větví naskládaných tak, aby z nich značná část vyčnívala nad hladinu. V této změti si pak nad úrovní vody vyhryžou dutinu, mezery vymažou blátem, a tím stavbu utěsní. Jen na vrcholku ponechají mezi větvemi škvíry, aby obydlí větralo.
Největší známá bobří hráz byla objevena na satelitních snímcích z Google Earth v nepřístupných bažinách kanadského parku Wood Buffalo poblíž jezera Claire. Je dlouhá 800 metrů a zadržuje vodu na ploše sedm hektarů.