Krásná třemdava
Kdyby jednou byla vyhlášena soutěž o naši nejkrásnější rostlinu, určitě by se v nominacích musela okamžitě objevit i třemdava bílá (Dictamnus albus). Je to opravdová kráska, žádná titěrná travička, na kterou je nezbytné vzít si lupu, ale ani obří stromisko, za jehož půvaby je potřeba šplhat až kamsi do oblak. Když vykvete, přehlédnout se nedá. A navíc voní tak zvláštně, že si ji snad musí zapamatovat i slepec.
Třemdava je skutečně rostlina výrazně aromatická, silice, které se z ní uvolňují, prý mohou dokonce vzplanout. Tedy alespoň se o tom hodně povídá, sám jsem to nikdy netestoval. Občas se můžeme v literatuře dočíst, že třemdava by vlastně mohla být oním starozákonním hořícím keřem, o němž se vypráví ve Druhé knize Mojžíšově: „Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven.“(Exodus 3, 2) Biblický popis ohně, který sice pálí, ale přitom samotný keř neničí, je přiléhavý, na rostlině hoří vlastně pouze ona silice. Avšak jednu vadu toto tvrzení má – biblický keř by měl být podle slov příběhu trnitý, třemdava však trny nemá. A pak je z této identifikace nutno vytáhnout ještě jeden nehezky vyčnívající hřebík: třemdava se vyskytuje v Evropě, také v Turecku, na Kavkaze a na severozápadě Íránu, jenže na Sinaji, kde se měl biblický příběh odehrát, ji nikdy nikdo neviděl.
Na této vonící krasavici je zajímavé dokonce i samotné jméno. V 16. století se jí u nás říkávalo podle latiny dyptam
nebo také třevdava, přičemž byly rozlišovány hned dva její druhy. Pravá třevdava rostla jen na řecké Krétě; od starověku se věřilo, že všechny byliny pocházející z Kréty jsou naprosto nejlepší, nejúčinnější, výjimečnou pověst měla určitě i tato bylina. Jenže mnohem známější byla třevdava falešná, která vždycky rostla i u nás, známe ji z jižní Moravy i středních a severozápadních Čech. Na konci 16. století se jí říkávalo dyptam obecný anebo také třevdava bílá. I ona byla lékem nesmírně užitečným, její kořen prý mořil červy, užívala se však i při moru, francouzské nemoci, padoucnici a dně, drtila ledvinové kameny, hojila rány, odstraňovala pihy, vytahovala z těla střely i třísky, a to i zraněným zvířatům – ta ji prý z tohoto důvodu sama vyhledávala.
Její jméno bylo dlouho trochu kostrbaté, neustálené. V Jungmannově česko-německém slovníku z roku 1838 byla uváděna jako třevdava, třemdava i třemdala, ba dokonce i jako třevdala či dřemlala. Třemdavou už napořád je teprve od poloviny 19. století. Etymolog Václav Machek soudil, že její lehce křivolaké jméno vzniklo nejspíš ze slovního spojení „čerm-dava“nebo „červ-dava“a označovalo vlastně rostlinu dávící červy.
A stejně si myslím, že nejpůvabnější jméno dal třemdavě Karel Čapek. Jistě znáte jeho doktorskou pohádku o kouzelníku Magiášovi z Hejšoviny, jenž se málem zadusil peckou ze švestky. Tento úraz se mu udál, zrovna když jeho pomocník Vincek míchal kouzelnické lektvary nejen z dobře známého baldriánu, mandragory či zeměžluče, ale také „z trenděmendě a šalvostru“. Což o to, se šalvostrem není problém, je to vlastně lidové označení pro lučavku, tedy kapalinu používanou v chemii pro rozpouštění vzácných kovů, v kouzelnickém receptu být mohla. Jenže co si myslet o „trenděmendě“? Tápal jsem v mlhách až do chvíle, kdy jsem našel překlad této pohádky do slovenštiny – vznikl krátce po prvním českém vydání pohádky, divil bych se, kdyby jej sám autor neviděl a své k němu neřekl. A právě tady se z této podivné Magiášovy ingredience stala „trevdava“. No řekněte sami, může Čecha napadnout ještě něco jiného, než že to byla naše milá třemdava?
A tak máme pro třemdavu ještě další jméno, přímo pohádkové. Sice se trochu špatně pamatuje a autorem potvrzený je jen jeho genitivní tvar. Jsem si ale stejně jistý, že tuhle trenděmenď budou nakonec milovat všichni.