Litomyšlské znaky
Popisuje Německu i Evropě a jeho teze mají v současných geopolitických souvislostech zajímavé vyznění.
Před třiceti lety napsal tehdejší prezident republiky pro LN text, v němž se ohlíží za setkáním sedmi prezidentů na zámku v Litomyšli a pokouší se v něm popsat zejména „neverbální zprávy“, které tato událost z dubna 1994 vyslala směrem k veřejnosti. Václav Havel polistopadový vztah ČR k Rusku,
Uvažuji-li o nedávném setkání sedmi prezidentů v Litomyšli s odstupem času, uvědomuji si mimo jiné jednu zajímavou věc: jak málo – zahlceni bezpočtem konkrétních politických témat dne – vnímáme a doceňujeme to, co bych nazval „znakovou dimenzí politiky“.
Politické události, jak se znovu a znovu přesvědčuji, nespočívají zdaleka jen v tom, co kdo v jejich rámci řekne, konkrétního udělá či podepíše, ale – někdy méně a jindy především – i v tom, co na svém pozadí znamenají a jakou tak říkajíc neverbální zprávu svou pouhou jsoucností vydávají.
Nebylo by asi velkým problémem, abychom v Litomyšli podepsali nějaké prohlášení, vyjadřující se obecně k různým tématům doby a vyhlašující různé dobré úmysly zúčastněných států. Ke stovkám podobných dokumentů, vesměs ani v celém rozsahu nepublikovaných a putujících po slavnostním podepsání rovnou do archivů, by přibyl další.
Nikdo z nás ale nechtěl přijmout takovou poněkud pokryteckou hru na „konkrétní úspěchy“. Takový postup by mohl docela dobře zakrýt skutečný smysl tohoto setkání a tím ho udělat nakonec zbytečným. Jeho skutečný smysl jsme totiž chtěli tentokrát uložit – a myslím, že se to podařilo – do něčeho jiného: do souboru několika důležitých, pro vnímavého pozorovatele nepřehlédnutelných a svým dlouhodobým dosahem zcela zásadních politických znaků. Znaků, které mohou cosi vypovídat právě proto, že jsou, jak přírodovědci říkají – „měkké“, tedy do jisté míry rozostřené, živé a k něčemu živoucímu provokující.
Pokus přeložit je do řeči úředního komuniké by byl asi nejlepší cestou k jejich vykastrování a umrtvení. Pokusím se popsat politické znaky, které jsem já osobně z této události vyčetl.
Fenomén střední Evropy
Sám fakt setkání zúčastněných prezidentů, jakož i to, co při něm různými slovy říkali, dává jasně najevo, že fenomén střední Evropy v myslích Středoevropanů stále žije a že se zúčastněné země ke svému středoevropanství hlásí.
Litomyšlské setkání na tento fenomén zkrátka posvítilo jako na něco, co zdaleka nepatří jen do studoven kulturních historiků, ale co je tak či onak živě zakoušeno, a dnes dokonce zesíleně, protože žijeme v době, kdy se dramaticky mění politické uspořádání velké části světa a kdy zcela logicky mnohé státy a národy hledají svou autentickou svébytnost, a tím i příslušnost.
Střední Evropu nelze sice nikterak přesně geograficky ohraničit a už vůbec není nějakou samostatnou politickou entitou, nicméně jako svébytný prostor, spojovaný příbuznými historickými, kulturními a sociálními tradicemi, tu zjevně existuje a z hlediska geopolitického dokonce opět – tak jako mnohokrát v historii – hraje nezanedbatelnou roli. Znovu jako by se totiž rozhodovalo o tom, kam bude patřit a jakou roli bude hrát.
Rusko nikdo nechce izolovat
Ze setkání rovněž jednoznačně vyplynulo, jakou odpověď zúčastněné státy mají na otázku po postavení a příslušnosti tohoto regionu v širším kontextu: žádný z nich si tu nepřeje vznik nového nárazníkového pásma jako domněle neutrální zóny mezi Západem a Východem (takové zóny bývají v případě konfrontace obvykle prvními bojišti), ani mostu mezi někým a někým jiným (i na mostech či o mosty se nejčastěji bojuje). A tím méně chtějí patřit do sféry ruského vlivu či být nějakým ruským „blízkým zahraničím“, vyznačujícím se – zvláště v bezpečnostní sféře – určitými „specifickými“vztahy či vazbami k Rusku.
Nikdo se pochopitelně nevymezuje proti Rusku nebo nechce Rusko izolovat, všichni s ním chtějí mít naopak nejlepší myslitelné vztahy. Vztahy ovšem rovnoprávné, založené na ruském respektu k tomu, že jeho partner patří patří tam, kam se cítí patřit. Nevíme
prostě, proč bychom měli být Ruskem vnímáni jako něco jiného než třeba Belgie či Norsko.
Jinými slovy: střední Evropu chápeme jako integrální součást té Evropy, která se poněkud nepřesně nazývá Evropou západní či Západem, a zcela logicky se proto chceme integrovat do jejích bezpečnostních, politických a hospodářských struktur. Lišíme-li se něčím od jejích jiných součástí, pak pouze tak, jak se liší například Skandinávie od jižní Evropy, totiž nikoli sdílenými civilizačními, duchovními a politickými hodnotami (ty jsou všem společné), ale pouze odstínem a zabarvením, které jim naše středoevropské kulturní prostředí dává (podobně jako jiné evropské regiony jim dávají zase svá vlastní zabarvení).
Právě dnes, kdy se začínají v ruské zahraniční politice objevovat tóny prozrazující – byť třeba velmi diplomaticky a zastřeně – určitý zvláštní ruský nárok či zájem v prostoru bývalých sovětských satelitů, bylo nesmírně důležité, že Litomyšl vyslala právě tento společný středoevropský „signál“. (Mimochodem: žádný z českých komentátorů si nevšiml, že zněla-li při závěrečném ceremoniálu Beethovenova Óda na radost, nezněla pouze jedna krásná a slavná skladba, ale zněla zároveň – samozřejmě za souhlasu zúčastněných – hymna Evropské unie.) (…)
Evropské Německo
Jiný důležitý znak vidím ve způsobu přítomnosti Německa. Myslím, že schůzka dala dost jasně najevo, že naše přihláška k západní Evropě neznamená naši přihlášku do jakési německé sféry vlivu a že ani zájem Německa na stabilitě, bezpečnosti a rozvoji jeho východních sousedů neznamená žádnou skrytou tvorbu sféry německého mocenského zájmu ve smyslu dávné koncepce „Mitteleuropy“. (…) Stručně řečeno: Německo není a nechce být ani poručníkem střední Evropy, ani tím, kdo nás od liberálního Západu (jako v minulosti) odděluje, ale naopak tím, kdo nás s ním bude nejzřetelněji propojovat. Kdosi psal, že Litomyšl byla holdem Richardu von Weizsäckerovi. Zajisté také a právem. Ale i v tom byl přítomen znak: tento „hold“byl zároveň výrazem důvěry v demokratické a vpravdě evropské Německo.
Společné hodnoty
Kdo chtěl, ten zaregistroval ještě jeden znak Litomyšle: zřetelné povědomí všech přítomných o tom, jaké hodnoty nás se Západem spojují, respektive jaké hodnoty chceme obnovovat, pěstovat a rozvíjet: nejen demokracii, tržní ekonomiku a právní stát, ale – a to považuji za obzvlášť důležité – občanský princip výstavby státu, občanskou společnost. V prostoru zmítaném v minulosti tolika národnostními konflikty, nacionalismy, drobnými expanzionismy a etnickými třenicemi, je třeba cílevědomě jít občanským směrem jako jediným směrem, který nás může natrvalo vyvést z temnot nacionalistické zabedněnosti, této tvůrkyně nekonečného lidského utrpení. Přihláška k Evropě je tedy i přihláškou k rovnoprávné koexistenci národů, národností a etnik. (…)
Lidská dimenze politiky
Když už tu medituji o našem nedávném setkání, musím připomenout ještě něco: „lidskou dimenzi“politiky. Mne samého to znovu a znovu překvapuje, ale je tomu tak: dobré osobní vztahy a skutečné osobní přátelství mezi politiky mají v politice větší význam, než se zvenčí zdá. V televizní debatě jsme všichni možná byli trochu opatrní, vědomi si odpovědnosti, kterou před miliony lidí neseme za každé slůvko. O to ale sdílnější, otevřenější a vřelejší byli všichni účastníci při svých neveřejných hovorech: za ty dva dny jsme navzájem opět lépe nahlédli nejen do svých duší, ale především do politických problémů, nadějí i obav svých zemí, jakož i do obrazů, které tyto země navzájem o sobě a svých politicích mají. A to je zisk neocenitelný. (…)