Stát a památník

Po 30 letech máme připomínku holokaustu Romů

VLetech u Písku byl otevřen Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách. Ta věta evokuje úvahy od úlevných až po odpudivé. Ano, po téměř třiceti letech skončilo handrkování o důstojný projev úcty k obětem nacismu, navíc za protektorátní účasti. Jenže na webových diskusích nacházíme i věty: „Vyhodit tolik peněz kvůli památníku je marnotratnost, kterou si náš stát nemůže dovolit.“Vidíme kontroverzní téma, jak se s oblibou říká.

Základní fakta jsou šířeji známá nejpozději od května 1995, kdy prezident Havel v Letech odhalil malý památník. Tábor zřídily úřady protektorátu v srpnu 1940 jako kárný pracovní, v březnu 1942 byl změněn na sběrný a pak přejmenován na cikánský. Prošlo jím 1308 osob, z nichž 327 tam zemřelo (často na tyfus). Po prosinci 1942, kdy šéf SS Himmler rozhodl na Romy uplatnit „konečné řešení“tak jako na Židy, bylo mnoho vězňů deportováno do Osvětimi a zplynováno. Výsledek? Z 6500 protektorátních Romů přežilo válku jen 583. Úhrnem: i když tábor v Letech nebyl vyhlazovací, stal se součástí mašinerie „konečného řešení“.

Z toho plyne otázka. Má stát ten zločin připomínat tam, kde se stal? Má postavit důstojný památník, ač na místě lágru stál od roku 1973 velkovepřín? Morálně vzato ano, jak k tomu nakročil Havel v roce 1995 a po něm to připomínali premiéři (Topolánek či Nečas). Leč v dějinách zůstane zapsáno, že prvními vládami, které k problému přistoupily nejen morálně, ale i manažersky (a nakonec úspěšně), byly vlády Sobotkova a Babišova. Až jim se podařilo vepřín vykoupit, zbourat a na jeho místě prosadit výstavbu památníku.

Dnes toho možná litují i mnozí Babišovi voliči. Raději by tam viděli vepřín. Ale ať si položí otázku třeba takto. Hájili by ten vepřín, kdyby stál těsně u památníku v Lidicích či Národního hřbitova v Terezíně? Kritizovali by marnotratnost státu, který by ho vykoupil a zboural? V tomto smyslu je diskuse o památníku i po třiceti letech otevřená.