Tragédie ždánické fary
Před 73 lety Němci popravili dva duchovní z fary, v níž se ukrýval československý parašutista. Toho gestapo vlákalo do léčky. Přežila jen hospodyně. Její osud se nyní podařilo zmapovat.
Do tmy po zmrzlé zemi vrzají kroky. Potok Radějovka asi deset kilometrů od Hodonína přeskakuje statný muž – parašutista Oldřich Pechal. Je noc z 29. na 30. března 1942. Velitel československého výsadku ZINC má však smůlu. Je překvapen dvoučlennou hlídkou německých celníků. Legitimují ho. Napětí, dohadování.
Náhle prásknou výstřely z koltu. Jeden celník je na místě mrtev, druhý smrtelně raněn. Pechal se dává na útěk před další hlídkou. Jeho padělaná legitimace s fotografií, pravým rodištěm, datem narození a amatérsky změněným jménem na Oldřich Pešar však zůstává v kapse zabitého celníka. To je osudné. Již druhý den gestapo zná pravou Pechalovu totožnost.
Tady, u obce Petrov na dohled moravsko-slovenské hranice, začíná drama, které se odehrálo v kraji rozkládajícím se na úpatí Chřibů. O dva měsíce později budou na jeho konci desítky popravených včetně Pechalových rodičů a sourozenců.
Pomoc nalezl na faře
Tento příběh však nevypráví o devětadvacetiletém nadporučíkovi, ale o faře ve Ždánicích u Kyjova, kde začátkem května našel útočiště. Barokní faru tehdy obýval katolický kněz Václav Kostiha, kaplan František Voneš, mladá hospodyně Hedvika Hanzelková a více než sedmdesátiletá pomocnice Marie Kubatíková. Osudy těchto lidí nejsou dnes veřejnosti příliš známy. Z poválečných výpovědí přeživších a ze zpráv gestapa je nyní zmapoval historik Vojtěch Šustek.
„Parašutista Pechal přichází na faru se svým vzdáleným příbuzným a předchozím ukrývatelem z nedalekých Koryčan Cyrilem Žižlavským. Ten byl navíc vícekrát postřelen, když při zatýkání uprchl gestapu,“popisuje Šustek.
Farář Kostiha i kaplan Voneš byli napojeni na sokolskou odbojovou organizaci, proto se na ně uprchlíci obrátili se žádostí o pomoc. Kněží nezaváhali, i když věděli, že riskují své životy. Dokládá to hlášení šéfa brněnského gestapa Wilhelma Noelleho z července 1942: „Farář prohlá- sil, že je okamžitě ochotný ukrýt oba muže. Nabídl jim pokoj v prvním patře fary a řekl to kaplanovi a kuchařce. Zároveň jim nařídil, aby o pobytu cizích mužů s nikým nemluvili, a dodal, že jde o záležitost, která je v případě vyzrazení bude stát hlavu.“
Tehdy devětadvacetiletá farní kuchařka Hanzelková – jediná, která represe gestapa přežila – po válce svědčila, jak se v noci odbojáři domlouvali na sabotážních akcích a boji proti okupantům.
Past konfidentů v chatě u Brna
Nacisté po obou vlastencích intenzivně slídí. Pročesávají okolí. Skličující atmosféra protektorátu dusivě dosedá na Kyjovsko. V Praze mezitím parašutisté smrtelně zraní zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a Němci rozpoutávají dosud nevídaný teror. Každodenní popravy, zastrašování, masivní policejní razie, při nichž Němci postupně prohledávají pět tisíc protektorátních měst a obcí.
Mladá žena prchá k lesu a dál. Vysílená strachem, s gestapem v zádech.
Brněnské gestapo nasazuje na odbojáře své konfidenty a jejich rafinovanou volavčí síť. „Konfident Viktor Ryšánek se vetřel do sokolské organizace v Kyjově. Vyslídil úkryt Pechala a přesvědčil ho, aby za účelem dalšího kontaktu s odbojem odjel do chaty u Kníničské přehrady v Brně,“popisuje Šustek.
Prvního června 1942 se Pechal na faře loučí. Naposledy. Děj následující je už v režii gestapa. V chatě je zákeřně napaden a po rvačce zatčen. To však ve Ždánicích netuší. Žižlavský odchází nedlouho poté a lidé na faře si mohou po týdnech trochu oddychnout. Ne na dlouho.
„Ráno ve čtvrt na osm 21. června zuřivě někdo zvoní. Slyšela jsem německé řvaní, tak jsem běžela za panem farářem a volám: Gestapo! On říká: S Pánem Bohem. Musela jsem již otevřít, neboť řev a bouchání nebyl k vydržení,“uvedla v říjnu 1945 ve výpovědi Hanzelková.
Úředníci gestapa se hrnou dovnitř. Dva přepadají faráře, dva se ženou po schodech nahoru za kaplanem. Všude křik. Přestože si gestapo hospodyně nevšímá, je v pasti. Dům je zamčen. Podle pamětníků však pomocnice Kubatíková zvenčí odemyká dveře. Mladá žena prchá přes zahradu k lesu a dál. Vysílená strachem a s gestapem v zádech. Trvá to hodiny. „Vlezla jsem do velkého lánu obilí. To již bylo kolem poledne, slyšela jsem zvony. Pak byl asi dvě hodiny klid. Jenže pak začala další hrůza. Zase bylo všude plno hlasů, zase dohady, kde bych mohla být. To trvalo do tmy,“vyprávěla Hanzelková dlouho po válce svému synovi Stanislavovi.
Skrývání trvalo tři roky
Ještě tu noc se hospodyně pokusila vrátit do Ždánic. Ukryla se u přátel – rodiny Rosůlkovy – a začalo mučivé skrývání trvající tři roky. „Bylo to hrozné. Skrýš jsem měla na půdě zahrabána slámou, na zahradě v hustém malinovém křoví, ve včelíně, jindy u sousedů pod naskládaným dřevem či obložena uhlím.“
Do toho den co den slýchala výzvy německé policie, aby ji sousedé udali. Šestého července 1942 za dramatických okolností přešla pod ochranu rodiny Knapilovy z blízkých Lovčic, u nichž na půdě se dočkala konce války.
Na faru dopadla nenávist gestapa. Dosvědčuje to i hlášení Noelleho: „Kostiha předstíral dojem zbožného a apolitického člověka, aby tím skryl nepřátelský postoj k německé říši. Jak fanatickou nenávistí byl posedlý, dosvědčuje už to, že bez rozpaků a v rozporu se všemi povinnostmi kněze chránil vraha a velezrádce před zákrokem úřadů. Pro jeho postoj bylo dále příznačné, že zpočátku popíral mít cokoliv společného s agentem-parašutistou a přiznal se teprve po přesvědčivém provedení důkazů.“
Nic o mučení, které museli duchovní vytrpět. Podle svědectví Kostihových spoluvězňů mu Němci při mučení vyrazili oko.
Popravy a smrt novorozence
Prvního července 1942 stanný soud brněnského gestapa rozhodl o popravách a ještě téhož dne byli v Kounicových kolejích v Brně – toho času věznici – zastřeleni Kostiha i Voneš. A s nimi rodina doktora Dunděry, který na faře pečoval o zraněné odbojáře, a další spolupracovníci a jejich rodiny.
Již 12. června jsou popraveni oba Pechalovi rodiče, sestra s manželem a mladší bratr. Vraždě svých nejbližších musel parašutista přihlížet. Několikadenní dcerku, která se Pechalově sestře narodila ve vězení, nechali věznitelé zemřít hlady. Třiatřicet Pechalových spolupracovníků a jejich rodinných příslušníků je zastřeleno. Marie Kubatíková umírá v Osvětimi. Pechala po brutálních výsleších oběsí 22. září v Mauthausenu. Další popravy následují půl roku nato, když je vypátrán stále se ukrývající Žižlavský. Ten se při zatýkání zastřelí.
„Je to jeden z příkladů obrovské obětavosti a statečnosti obyčejných lidí. A není výjimečný. Navzdory dnes módnímu lhaní o údajném kolaborantství církve bych dodal, že jsem při bádání nenarazil na jediného českého kněze, který by někoho udal. Naopak jich desítky popravili nebo poslali na smrt do Osvětimi,“říká Šustek, který nyní vydává druhý díl čtyřsvazkové edice německojazyčných dokumentů.
Vzkaz farářovu synovi v cele
„Hedvičko, dušičko dobrá, nevzpomínej ve zlém. Odpusť. Kmotřička popros, snad pomůže Tobě i Staníč- kovi, když jste nyní sami a bez prostředků. Žehnej a chraň Bože, mé dítě a jeho matku Hedvu. Buď Staníčku hodný a poslušný a pilný, pamatuj vždy Boha a modlitbou tatínka Václava. Buď hodným synem otce i matky, církve i vlasti,“vyškrábal před smrtí na zeď cely Kostiha.
Ano, hospodyně Hedvika Hanzelková byla matkou jeho syna, jehož za války vychovávala švagrová. V tomto ohledu nebyl Kostiha pří- kladným katolickým knězem. To však nemění nic na skutečnosti, že byl milujícím člověkem a odvážným vlastencem.
„Jsem rád, že opět žijeme v době, která si váží všech, kteří v době nesvobody neváhali nasadit svůj život za svobodu národa. Vážím si morálního postoje svých rodičů a jejich hrdinství. Jsem rád, že jsem jeho syn!“napsal nedávno Šustkovi dnes šestasedmdesátiletý Stanislav Kostiha.