Zatím jsme tolerantní a kacíře ještě neupalujeme

Podle Genesis stálo na počátku všeho slovo. Podle toho, co vidím kolem sebe, mám dojem, že slovo bude i na konci všeho. Všichni se ke všemu vyjadřují, hodnotí slova jiných, a pokud se jim ta slova nelíbí, dští oheň a síru. Nikdo se ovšem nezamýšlí, proč ten druhý svá slova vyslovil a zda nemůže mít v něčem tak trochu pravdu. Hodnotíme jen slova, nikoli realitu.

Pokud politici cokoli řeknou, komentátoři se nad tím zamýšlejí, aniž by si uvědomili, že nic z toho, co politici říkají, většinou nemyslí vážně, ale i kdyby mysleli, nedá se to uskutečnit. V situaci, kdy se hroutí naše civilizace, vybízejí ke klidu a my jsme ohromeni tím, jak jsou moudří. Je to stejné, jako bychom děkovali kapitá- novi Titaniku, který by nás ujistil, že se nic neděje, protože se potápí jen příď lodi, ale my jsme přece na zádi.

Nemíním teď naříkat nad tím, co se opravdu děje, to ať zhodnotí jiní, ale jako spisovatel naříkám nad tím, co se děje se slovy. Pokud má někdo myšlenku, která neodpovídá oficiální ideologii, prohlásíme ho za... doplňte si sami. Pejorativních označení lidí, kterým se něco z dogmat nelíbí, je již na celý slovník naučný. O co přitom jde? Někdo má rád holky, jiný vdolky, no a co? Copak si musíme myslet totéž, co komisař Evropského parlamentu?

I když si to možná neuvědomujeme, jsme na tom stejně jako naši středověcí předkové. Tehdy vyhlásila papežská kurie dogmata, která byla nepřekročitelná. Ten, kdo se od nich odchýlil, nejen skutkem, ale i slovem, byl kacíř.

Dogmata náboženské víry mají stejnou hodnotu jako dogmata o genderové rov- nosti, xenofobii, islamofobii, romofobii, rusofobii, cigaretofobii a o všem dalším, co je zakázáno. Smyslem dogma je totiž tvrzení, o němž se nediskutuje a nepochybuje, protože je z výše velikosti Boží (a Evropského parlamentu) správné, neotřesitelné, a pro myšlení prostého člověka tedy povinné.

Argumenty jsou v dějinách stále stejné – nesouhlasíš, budeš potrestán. Diskuse se nevede a nepřipouští, už proto, že dogma se nedá dokázat, jen vynutit silou. Teprve budoucnost obvykle ukáže mylnost dogmat, ale to už bývá obvykle pozdě.

Aby bylo možno dogmata hájit, potřebuje každá moc nohsledy. Proto tu kdysi byla síť farností (a povinných zpovědí, aby se kontrolovalo myšlení věřících), byla tu inkvizice, jezuiti, mariánské družiny, stejně jako vrchnostenští úředníci. Dnes máme síť úřadů, neziskových organizací, aktivistů a hujerovských komentátorů, kteří hlídají, aby se dodržovala správná linie Evropské unie, korektnosti, mediální vyváženosti, jak je libo. Nic se nezměnilo.

Zatím jsme ještě tolerantní v tom, že kacíře neupalujeme na náměstí, ale jen v médiích. Jistý anglický profesor nedávno pronesl žert o ženských spolupracovnicích, vzápětí byl v médiích ukřižován. Pár občanů se přiznalo, že má strach z běženců. Vzápětí je ostrakizovala státem placená falanga vědeckých pracovníků (něco na způsob anticharty). Vlastence začneme spolu s kuřáky zavírat do rezervací.

Možná se vám zdá, že jsem útočný, ale věřte, je to pouhý strach autora historických románů, který ví, co dokáže inkvizice. Máme k ní už jen malinký krůček. Přestali jsme přemýšlet, přestali jsme rozlišovat mezi realitou a demagogií, přestali jsme věřit selskému rozumu a slepě posloucháme dogmata. Zbývá už jen, aby ti, kteří udávají sousedy, za odměnu získali část jejich majetku, jak tomu bývalo ve středověku.

Slovo je jedinou možností, jak realizovat myšlenky. Pokud spoutáme slovo, přestaneme myslet. Nemusí být všechny myšlenky správné, nemusí být všechna slova laskavá, ale politici a hejna aktivistů nejsou rozhodně těmi, kdo by měl tohle posuzovat.

Lidstvo přežilo v dějinách desítky krizí. Ne proto, že by se řídilo dogmaty, ale proto, že mělo svobodu slova, svobodu myšlení, a dokázalo najít správnou cestu, jak se s krizí vypořádat.

Ve starořímském senátu působil jistý Catilina. Bylo to v čase punských válek a on všechna svá vystoupení, i když se vyjadřoval k něčemu úplně jinému, končil varováním: „Ostatně soudím, že Kartágo by mělo být zničeno!“

Stylově tedy v duchu mých starších příspěvků končím slovy: „Ostatně soudím, že musíme chránit nejen svou zem a svůj jazyk, ale také svobodu svých myšlenek!“