Noční můra z Cardiffu II. Zéland chce zapomenout
Tohle je osud zemí, které pro určitý sport planou nehasnoucí vášní: s památnými triumfy totiž zažívají také porážky, které po letech stále drásají. Když fotbalová Brazílie na domácím světovém šampionátu v roce 1950 podlehla ve finále Uruguayi, dramatik Nelson Rodrigues tvrdil: „Katastrofa. Naše Hirošima.“
Nový Zéland zase hovoří o „noční můře z Cardiffu“. Právě tam před osmi lety All Blacks, ragbyoví králové planety, ve čtvrtfinále světového šampionátu podlehli Francii 18:20, čímž se zrodila jedna z nejsenzačnějších porážek historie sportu.
A v Cardiffu se dnes hraje velká odveta. Čtvrtfinále se stejným obsa- zením, tedy Nový Zéland vs. Francie. Šance, aby se dějiny vrátily do normálu.
Třicet ragbistů proti světu
Anton Oliver, bývalý ragbyový reprezentant Nového Zélandu a na sportovce až renesanční muž, na ten pocit nikdy nezapomene. „Šatna se stala zemí nikoho. Ve vzduchu byly cítit rozklad a smrt,“líčil zpětně.
Co se v roce 2007 stalo? Jedna z podivných chvil, kdy je ve sportu všechno přesně opačně, než se čeká. Ve fotbale existuje „Zázrak z Bernu“neboli senzační triumf Němců nad Maďary z roku 1954, hokej zná „Zázrak na ledě“alias výhru amerických studentů ve finále olympiády 1980 nad sovětskou mašinou.
A ragby má tenhle duel. Francie tehdy hostila MS, jenže ve skupině klopýtla, a tak z vlasti musela na čtvrtfinále ke spolupořadateli do Walesu, navíc proti velefavoritům ze Zélandu. Tým se motivoval komiksem 300: Bitva u Thermopyl, neboť jak líčil kouč Dave Ellis: „Řeků bylo tři sta proti tisícům Peršanů. My cítili, že je nás třicet proti celému světu.“
Zélandské zombies v ulicích
Vše začalo už před zápasem. Francie získala právo zvolit si barvu dresu a trvala na tmavé verzi, tudíž Zéland nesměl do své černé (odtud All Blacks). „Chtěli jsme do jejich myslí zasít pochybnosti,“říkal Ellis.
Pak přišla haka, tradiční maorský rituál mající za úkol povzbudit sebe a zastrašit soka. Ale co se neděje! Francouzi si stoupli na krok před hráče Zélandu. Hleděli jim do očí, částečně s posměchem. „A potvrdili, že jsou připraveni,“napsal do pamětí slavný Richie McCaw.
Francouzi v 5. minutě přišli o zraněného hráče. Prohrávali 0:13. Jenže se stalo to, co věci dává mytický rozměr – vyhráli 20:18. Byla to totální defenziva. Na počet skládek, tedy situací, kdy zastavovala soupe- ře, Francie zvítězila 331:73! Legendární kouč Graham Henry zuřil, že sudí vítězům odpustil 40 prohřešků proti pravidlům, rozhodčí Wayne Barnes se stal nepřítelem Nového Zélandu.
Málo platné. Ragbyová velmoc padla.
Fanoušci, kteří přes půl planety letěli do Walesu, aby se pak přesunuli na boje o medaile do Francie, nemohli spát a nad ránem bloudili ulicemi Cardiffu. „Byli jako zombies, všichni v dresech All Blacks a všichni zoufalí z toho, že nevědí, co dělat,“vzpomínal Cam McMillan, jeden z nich; Zélanďani houfně prodávali vstupenky na finále.
„Ještě týdny poté bylo v zemi smutno. Nálada nestála za nic,“říká dnešní reprezentant Sonny Bill Williams. A teď je vše zpět. Francouzi jsou zase outsidry. Zéland je porazil ve finále MS 2011, byť se šílenými obtížemi po nezvykle nízkém skóre 8:7. Letos All Blacks mašírují za titulem, jako první v historii touží obhájit.
„Pomsta není na programu. Tohle je jiný den, jiný tým,“říká hvězdný Dan Carter.
Nehledě na jeho slova, noční můra z Cardiffu ožívá. A neutichne, dokud Zéland nezvítězí.