Útěk z uranového lágru skončil střelbou na mostě
Skupina vězňů se před šedesáti lety prokopala z lágru na Jáchymovsku na svobodu. V Knihovně Václava Havla včera na útěk vzpomínal jeden z nich, třiaosmdesátiletý Anton Tomík.
Mladík zasekne železnou tyč do stěny úzkého temného tunelu. Kamenitá hlína se oddrolí a obnaží kořínky trávy. To je dobré znamení. Unavený muž vytvoří malý otvor, prostrčí jím ruku a nahmatá zadní stranu prkenného plotu oddělujícího trestanecký lágr od kasáren strážných. Podařilo se. Je sychravý nedělní večer 6. listopadu 1955 a několikaměsíční úsilí více než desítky trestanců jáchymovského tábora Nikolaj je u konce. Dnes uprchnou.
Anton Tomík, mladík, který práci na zhruba 18metrovém tunelu dokončil, se plazí zpět, aby novinu sdělil nervózním kamarádům. Kolem sedmé večer se všichni scházejí v truhlářské dílně. Právě tady, v podlaze baráku, začali před dlouhými týdny kopat. Vykutanou hlínu vytahovali v pytlích a ukrývali na půdě dílny.
Deset mužů ihned vyráží na cestu za svobodou. Vplazí se do tunelu a poslední za sebou zaklapne poklop v podlaze, který měsíce maskovali pilinami.
První na čerstvý vzduch vyleze třiadvacetiletý Tomík. I když se vězni prokopali pod drátěným koridorem, stále jsou uvnitř oplocení lágru. V prostoru, kde stojí baráky strážných. „Tomík se vmáčkne do mělkého příkopu za prkenným plotem a vleže na zádech se opatrně plíží směrem k východní strážní věži. Ostatní ho následují. Musí urazit přibližně padesát metrů, pak zahnout do pravého úhlu a podél oplocení se dostat až do rohu tábora,“popsal útěk v posledním čísle časopisu Paměť a dějiny Jan Horník, historik Ústavu pro studium totalitních režimů.
Strážný na věži koukal jinam
Za drátěným plotem se ve tmě rýsuje cesta vedoucí podél lesa. Cesta nechávající za sebou mučivé dobývání uranové rudy v krušnohorských dolech, krutá muka, která vězňům způsobovali bachaři, i otřesné podmínky lágru.
„Musel jsem přeštípnout dva spodní ostnaté dráty. Když jsem přestřihl první, ozval se zvuk, jako když praskne struna. Strážný na věži na chvíli zpozorněl, ale nenapadlo ho, že by se v kasárenském prostoru mohlo něco dít. Pak už nám chybělo jen asi dvacet metrů do lesa,“vzpomínal Anton Tomík, odsouzený v roce 1952 komunistickou justicí za protistátní činnost.
Štvanice: deset proti tisíci
Je asi osm hodin a muže zahalí naprostá tma lesa. Svoboda je vítá mlhou a mrholením. Mají štěstí. Příroda do rána smaže pachové stopy a psi je nebudou schopni sledovat dál než kilometr od tábora.
Mají však jen pár hodin. Počítání zhruba sedmi set trestanců při ranním nástupu spustí obrovskou štvanici.
Od hlavní skupiny mířící nejprve na západ a pak kolem šachty Eduard na jih ke Karlovým Varům se ih- ned oddělují dva muži. Do rozednění osm uprchlíků urazí lesem asi patnáct kilometrů vzdušnou čarou od Nikolaje. U obce Sadov se zahrabou do prohlubně plné listí. Před sedmou hodinou je v lágru vyhlášen poplach. Do terénu postupně vyrazí téměř tisíc ozbrojených příslušníků ministerstva vnitra. Předpoklad, že se trestanci vydali k hranicím nebo že bloudí v okolních lesích, však neplatí. Jsou dál, než si pronásledovatelé myslí.
Jenže štěstí se začíná naklánět na jejich stranu. Nejprve mají uprchlíci v lese u Sadova konflikt s hajným a zmizí další muž. Bohužel zrovna on má u sebe mapu vytrženou z atlasu. Posléze se od skupiny dobrovolně oddělí další dva její členové. Přesto druhou noc ještě všech deset přečká na svobodě. Následující, úterní večer tomu už tak není.
Střelba na železničním mostě
„Za tmy, asi v půl desáté, pět uprchlíků dorazí podél kolejí k železničnímu mostu v Lokti. Ten je však stejně jako další mosty přes Ohři již střežen. Když se pokoušejí most překročit, z druhé strany se ozve: Stůj!“popisuje Horník. Každý prchá, jak umí. Ozve se střelba. Tři jsou postřeleni. Mezi nimi i Tomík.
„Dostal jsem zásah a omdlel jsem. Ten den mám vymazaný. Na chvíli jsem se probral, až když mi obličej oblizoval pes. Pak jen vím, že mě hodili na náklaďák,“vylíčil zatčení. Ještě tu noc a následující dopoledne jsou zadrženi jeho čtyři druzi. A během týdne další čtyři.
Akce končí po třinácti dnech, kdy je u Votic na Benešovsku zatčen poslední vězeň – hlavní organizátor útěku z Nikolaje a protikomunistický odbojář Adolf Ruš.
Soud s uprchlíky proběhne v roce 1956. Tresty si rozdělí v rozmezí od půldruhého roku do tří let.
V letech 1949 až 1959 uprchlo z jáchymovských táborů 584 vězňů. Jedenatřicet bylo zastřeleno.