Chytal jsem jako Neuer
Byl prvním Čechem ve fotbalové bundeslize, ale doma jeho příběh skoro nikdo nezná. Zvláštní, vždyť životní osud brankáře Pavla Mačáka by vydal na zajímavou knížku. Dnes v zápase Evropské ligy nebude přát Spartě, ale Schalke 04. Do Německa v osmdesátých letech emigroval a ve slavném klubu strávil čtyři sezony.
Půjdete se večer na Letnou podívat?
V Německu se mě taky ptali, ale jako baníkovec jsem říkal: To je, jako kdyby se hráč Schalke šel podívat na Dortmund! My to měli skoro zakázané, na Dortmund jsme se pomalu nemohli dívat ani v televizi, tak velká je rivalita. To si dělám samozřejmě legraci, tak extrémně to necítím. Šel bych, ale musím na menší operaci, tak to nepůjde.
Povězte, jak jste se v roce 1982 do Schalke dostal?
Jediným možným způsobem: utekl jsem. Chtěl jsem jít do Slavie, ale Baník mě nepustil. Má první žena je dcerou pana Mokrohajského, bývalého brankáře Baníku, a ze strany maminky měla německý původ. Proto jsme naplánovali, že ilegálně odejdeme právě do Německa.
Jak se vám to podařilo?
Ve dvaaosmdesátém jsme skončili s Baníkem druzí. Celé jaro jsme vedli, až v posledním kole jsme přišli o titul, ale vedení nám i tak za odměnu zaplatilo dovolenou v chorvatském Šibeniku. To jsem chtěl využít k útěku, jenže lidé z Baníku zjistili, že se něco chystá. Bratr mi totiž vystěhoval byt, i když jsem mu říkal: Počkej, nespěchej s tím, uvidíme... Ale on se na to vrhl, jedna paní z našeho domu si toho všimla a dala echo klubu.
Co se dělo pak?
Vedení za mnou poslalo spoluhráče Zdeňka Rygela, aby mi v Šibeniku zkusil odchod rozmluvit. Přišel za mnou, říkal: Pavle, něco jsem slyšel, je to pravda? Já mu to potvrdil a on, místo aby mě začal přemlouvat, povídá: Jen běž. (smích) Že prý na to nemá odvahu, ať to zkusím já.
V Německu jste neměl domluvené angažmá. Nebyly to nervy?
Nebyly. Už v učňáku a na průmyslovce jsem byl ve třídě nejlepší, vždycky jsem měl ambice. A to jsem si přenesl i do fotbalu. Jezdili jsme s Baníkem ven a hráli s Bayernem, Düsseldorfem, takže jsem měl vizi, cíl. V Česku jsem získal tři tituly, hrál poháry – a měl jsem ho... Tady jsem hrál druhou bundesligu za Schalke a mohl jsem si za chvíli postavit barák. Myslel jsem i ekonomicky, abych uživil rodinu. Z Bělehradu jsme odjeli do Německa, tam jsem napsal životopis a rozeslal ho po bundesligových týmech. Odepsal Duisburg, tak jsem tam vyrazil na zkoušku. Málem mě servali z kůže, dřel jsem jako kůň, ale nakonec jen řekli, že mi dají do týdne vědět. Mezitím se ale ozvalo i Schalke. Doho- dl jsem si tam také testy a v den, kdy jsem měl odjet, jsem našel ve schránce dopis – byla to nabídka smlouvy z Duisburgu. Vzal jsem ten papír s sebou, ukázal ho Assauerovi, který v Schalke dělal manažera a je to takový můj druhý táta. On zvedl telefon, zavolal do Duisburgu a řekl: Pavel zůstane tady. A bylo hotovo. Dostal jsem smlouvu, byt, co jsem potřeboval, to zařídili. Jinak jsem ale začal od nuly, nikoho nezajímalo, že jsem byl druhý ve známkování brankářů v československé lize. Neměl jsem manažera, musel jsem si všechno vybojovat sám. Ale bylo to dobré rozhodnutí, i když na začátku jsem nemohl hrát, měl jsem od UEFA kvůli emigraci zákaz na osm měsíců. A v prvních dnech jsem si říkal, kde jsem to skončil. Klub byl v dluzích, pomalu zralý na krach. Byl tam třeba jen jeden masér, přitom v Baníku jsme už v té době měli tři! Žádný trenér brankářů, na kterého jsem byl z Dukly a Ostravy zvyklý. A když jsme dostali obinadlo, museli jsme ho pak vrátit, aby se vypralo a znovu navinulo. Privátní sponzoři to ale zachránili. Viděl jsem pak zarámované ty dvacet tvých ve francouzském okresu, nebo kde jsi to hrál. Ostatní kluci se smáli, jak jsem mu to nandal.
Přesto – nemrzelo vás, že jste si nezachytal víc?
Byl jsem vděčný, že jsem se tam dostal. Každé utkání pro mě mělo cenu zlata. Byl jsem levný a kvalitní náhradník, kterého málokde najdete. A beru to skoro stejně, jako kdybych těch zápasů odchytal sto padesát, protože pokaždé jsem byl připravený naskočit, nechyběla mi disciplína. V české lize to bylo tak, že náhradníci klidně šli před zápasem na klobásu, to tady neexistovalo.
Poznal jste v Schalke velký tlak?
Vyhráli jsme, byli jsme nejlepší. Prohrálo se, chtěli nás ukamenovat. Taky říkali: Podívejte se, horníci tady makají na šachtě a vy se flákáte. Ale fungovalo to.
V roce 1987 vám skončila smlouva. Co následovalo?
Ještě jsem chytal třetí a čtvrtou ligu, pak jsem začal trénovat brankáře v Schalke, vedl jsem třeba Lehmanna. Ale přišlo takové temné období... Teď to už klidně řeknu.
Povídejte.
Tehdy jsem se zamiloval a bývalý manžel té ženy mi rozbil auto. Porval jsem se s ním, skončil ve vazbě. Zaplatil jsem kauci a dostal se ven, ale ztratil jsem zaměstnání. A přišel o možnost trénovat třeba Neuera, který byl v Schalke odmala. On si pak trenéra brankářů vzal s sebou do Bayernu... Kdybych neměl ten průšvih, mohl jsem ho možná teď trénovat já. Takhle máme společný jen brankářský styl.
Ano?
Jo. Já byl taky pořád venku z šestnáctky, on je úplně stejný. Klidně hlavičkuje před vápnem... Asi mě někdy musel vidět chytat a okoukal to. (smích)
V Německu dál bydlíte, Schalke vám změnilo život. Je něco, na co vzpomínáte nerad?
V osmdesátých letech tu byl ten černý stín dopingu. Pořád se to zahrává do autu, ale Toni Schumacher, slavný brankář, se kterým jsem se později skamarádil, o tom napsal knížku, kterou jsem zhltl za jedinou noc. Měl stoprocentní pravdu. Někteří hráči brali prášky i na tréninku, okysličovali jim krev, na lavičce náhradníků se kutálely tablety... Ti kluci chtěli pořád hrát, aby měli prémie. To se mi nelíbilo. Sám jsem se k tomu nikdy nesnížil.