Konec finančních negramotů v Čechách
pozorní a zároveň ochotnější si koupit nesmysl v hodnotě pár korun za několik tisíc. V tomto případě neplatí ono klasické české „Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere“, nýbrž nám automaticky musí naskočit jiná přísloví, která nás takříkajíc ochrání před sebou samými: „Zadarmo ani kuře nehrabe“či „pečení holubi nelítají do huby“. Takže vůči šmejdům platí jediná efektivní taktika – nikam nechodit ani nejezdit. Pokud to udělají nakonec všichni, máme vyhráno. Nulová poptávka vždy znamená i nulovou nabídku. Když nám totiž někdo dává něco zadarmo, je na místě se zamyslet, proč to dělá, jaké má úmysly, nepřehlédli jsme něco, nevzniká nám z toho jiný závazek či nějaká jiná povinnost? To platí samosebou i o různých benefitech, které šmejdi nabízejí a rozdávají přímo na samotných předváděcích akcích, od slev až po několikadenní zájezdy. Vězte, že ty krásné fotky alpských hotelů jsou na 99 % pouze ilustrační. A nejde tu jen o věci zdarma, bonusy a dárečky.
Když vidíme v obchodě slevu 90%, musíme se logicky ptát, jak je to možné, jaké jsou důvody a stálo to někdy vůbec tu původní přeškrtnutou cenu? Bohužel ale „lidé více věří očím než uším“, a proto tyto strategie vycházejí a jsou stále naneštěstí působivé.
Když něco, co se prodává na více místech od více výrobců, takže to lze snadno porovnávat, stojí neskutečně málo, mělo by to být pro nás zneklidňující úplně stejně, jako když je něco předražené. Třeba je to v pořádku. Spíše to ale může být nabídka podvodníka, který chce naše peníze, ale vybrané zboží vůbec nemá. Někdy to poznáme i tak, že cena jinak drahého zboží, osciluje těsně pod 5 000 korunami, což je hranice trestného činu ( jakkoliv se dnes už škoda sčítá). Když dané zboží ale skutečně existuje a je opravdu až podezřele levné, můžeme také narazit na kradenou věc. A u té platí stejné pravidlo o poptávce a nabídce. Pokud se naučíme svodům na nepřiměřeně a neadekvátně levné věci odolat, snižujeme tím pravděpodobnost vlastního okradení a následného rychlého prodeje pod cenou někomu, kdo takové počestné předsevzetí, na rozdíl od nás, ještě neučinil.
– aneb nevěřme ústním příslibům a jednostrannému vychvalování, ostatně výstižně to řekl teolog, spisovatel, mystik a biskup Svatý František Sáleský: „Na kapku medu se chytí více much než na sud octa.“Podstatné je to, co je obsahem smlouvy, všeobecných obchodních podmínek (VOP) a dalších dokumentů. Když přijde na spor, nikoho, respektive náš soudní systém, nezajímá, jakže to bylo na začátku – „i malý kaz má často velké následky“– kdo koho přivedl v omyl, kdo co komu slíbil, ale jaký dokument je podpisem obou stran závazný a směrodatný. Smutné na tom všem je, že přes 70% Čechů přiznává, že nečtou ani smlouvy, které podepisují, natož další dokumenty, případně tyto informace jen tak zběžně projdou. Jaká je ale skutečnost a kolik lidí se chová takto lehkovážně a nepřizná se k tomu, se ani nechce domýšlet.
– aneb nebát se zeptat, když je něco nesrozumitelné. Není hloupých otázek, ale maximálně nekompetentních odpovědí. A bát se ptát jen proto, že za mnou stojí fronta netrpělivých a spěchají- cích zákazníků – naší reakcí může být i modifikace přísloví „hned se ani pes nevyse…“– je velkou chybou, která může vyústit v podpis nevýhodné smlouvy a zjištění reálného stavu v lepším případě doma, v horším při zaslání prvního vyúčtování či faktury. Na rozdíl od soukromého či pracovního života zde neplatí přísloví „kdo se moc ptá, moc se dozví“, ale spíše jedno čínské „zeptáš-li se, budeš 5 minut vypadat jako blbec, nezeptáš-li se, budeš blbcem po celý život“nebo dánské „je lepší se dvakrát zeptat než jednou zabloudit“či latinské „lepší než jednou chybit – dvakrát i třikrát se zeptat“. Shrnuto, podtrženo platí parafráze slov V. I. Lenina – ptát se, ptát se, ptát se. A poté, co dostaneme odpověď, tak zase – ověřovat, ověřovat, ověřovat.