Příměří obvykle dojednáváme s těmi, kteří se nám nelíbí, jinak bychom s nimi ostatně neválčili. Ať tedy Asad sedí u stolu.

dramatický oblouk, přidělí role a těch se pak drží jako fundamentalista víry, ať se děje cokoliv.

Bašár Asad je v tomhle dramatu skutečně bídák, ale to je v Sýrii dneska skoro každý. A najdou se tam větší. Za čtyři roky občanské války by zvlčil i Kája Mařík.

Tuhle válku neukončí krásná zásadovost, ale pragmatismus. Nikdo z účastníků – režim, umírněná opozice, džihádisté číslo jedna, kteří jsou oficiální filiálkou al-Káidy, a Islámský stát čili džihádisté číslo dva – nemá na to, aby zasadil knokaut.

Umírnění, kteří jsou ze setrvačnosti koněm Západu, jsou už zcela mimo hru. I když občanská rebelie rychle zmutovala v džihádismus, Západ se tvářil pořád stejně – že pokud Asad bude smeten, skončí občanská válka a vše bude dobré. Ale to je jen snění s otevřenýma očima.

A mimo hru se dostala od prvního dne války představa, že to srovnají nějaké arabské síly, nebo dokonce vojáci ze Západu. Moc dalších možností už v klobouku není.

Asad vypadal, že mu dochází dech, ale teď se situace změnila vstupem Ruska na scénu. Nemusí se to líbit, ale je to realita. A na vzdušných zámcích se mír nepostaví.

Asad to má spočítané, jednou skončí, protože jeho hříchy ho doběhnou, ale teď by měl být využit. Ať sedí u stolu. Válečné dohody obvykle děláme s těmi, kdo se nám nelíbí, jinak bychom s nimi ostatně nebyli na nože. Kdyby si Američané nesedli s Vietnamci (a naopak), válčili by spolu v džungli možná dosud.

Můžeme si dál hrát na dušínovskou zásadovost – a mít v Sýrii pořád válku i davy uprchlíků. Situace je taková, že i kdyby se sešla mírová konference, bez Asada, který teď v Sýrii představuje největší sílu, to bude jen debatní klub hochů z Rychlých šípů o tom, jak žít modrým životem.