Před 24 lety Stávka v dopravě – a přece se jelo. Mareček hladoví dál
Vydání Mladé fronty DNES z úterý 11. února 1992 přineslo na titulní straně zpravodajství o čtyřiadvacetihodinové stávce v dopravě, kterou vyhlásil Nezávislý odborový svaz pracovníků veřejné silniční dopravy Čech a Moravy. Tohoto protestu se zúčastnilo zhruba 15 tisíc řidičů někdejší společnosti ČSAD. Podle informací deníku se podniky na tuto předem ohlášenou stávku mohly dostatečně dopředu připravit, takže stávka jejich chod nijak zvlášť neochromila. Na ranní směnu do ocelárny Poldi tak například dorazili všichni její zaměstnanci, třebaže se museli dopravovat převážně vlastními silami. „ Je to tím, že se u nás propouští, takže mají lidé strach o práci,“řekl novinářům tehdejší tiskový mluvčí Poldi Pavel Korych. Ohrožen nebyl ani provoz nemocnic a zdravotnických zařízení.
Ne všude však byli stávkující řidiči jednotní, přičemž se také lišil ohlas protestu u cestujících. Se slovy „Ke stávce nemám důvod, problémy vidím i uvnitř podniku“vyjel například z podniku bývalé ČSAD v Teplicích jediný řidič Josef Klein. Mezitím podniky přemýšlely nad tím, kdo jim vzniklé náklady nahradí. Například jihočeské papírny Větřní zamýšlely, že předloží účet Nezávislému odborovému svazu pracovníků veřejné silniční dopravy. Z devíti reagujících parlamentních stran a hnutí se ke stávce pozitivně postavila pouze Československá sociální demokracie a Komunistická strana Čech a Moravy. A jaké byly tehdejší požadavky stávkujících? Zde jsou ty nejzásadnější: Společné jednání odborových svazů a podnikatelských organizací s kompetentními představiteli státní správy působícími v dopravě. Okamžité využití všech možností k přijetí legislativních opatření, která povedou k systémovému řešení resortu dopravy. Zveřejnění a stanovení jmenovité, věcné a časové odpovědnosti představitelů státní správy za vývoj v problematice hromadné přepravy osob. Nalezení způsobu krytí chybějící sumy 1,9 miliardy korun, která je potřebná pro náležité fungování autobusové dopravy v ČR.
Hladovkář pokračuje
Domácí zpravodajství se zabývalo neřešitelnou situací kolem proslulého hladovká- ře Miroslava Marečka, který ve své stávce pokračoval již 48. den. Reagoval tím na zamítnutí všech čtyř bodů jeho stížnosti, s níž se obrátil na Generální prokuraturu ČSFR.
„Tento postup nelze označit jinak než za protizákonný. Předpokládám, že bude náležitě zhodnocen i příslušnou komisí Federálního shromáždění ČSFR. Necítím prohru a v časově neomezené hladovce pokračuji dál,“nechal se tehdy slyšet Mareček.
Podle názoru okresní prokurátorky v Hodoníně byl tehdy Marečkův život ohrožen. Po mimořádném zasedání lékařského konzilia v Kyjově však zůstal verdikt lékařů tentýž: „Pacient je při plném vědomí, v psychicky dobrém stavu a podle zákona o zdraví lidu je nadále schopen o sobě sám rozhodovat.“Poněvadž však Mareček stále odmítal jakékoliv vyšetření, nezbývalo zdravotníkům nic jiného než čekat. Násilný převoz Marečka do nemocnice považovali lékaři za protizákonný. Jiného názoru však byli někdejší zástupci ministerstva zdravotnictví ČR.
Lucie Drahoňovská