Německo nechce mít mezinárodní ostudu kvůli uhlí
Do roku 2040 by Německo chtělo zastavit těžbu uhlí. Podle analytika Juliana Schwartzkopffa má země ambice stát se lídrem na poli obnovitelných zdrojů.
ní, jako Zelení a levicoví Die Linke, byli také pro, ti by brali i přísnější podmínky. Pro Německo to byl opravdu zásadní krok, který jen ukazuje, jak velká je shoda ohledně přechodu k obnovitelným zdrojům v rámci veřejné sféry a vrcholné politiky.
Jde o velmi ambiciózní plán: zrušit všechny jaderné elektrárny do šesti let, do roku 2050 téměř zcela omezit emise CO2 a z 80 procent používat elektřinu z obnovitelných zdrojů. Je to vůbec reálné?
Teď jsme trochu ve skluzu. Dali jsme si dílčí závazky do roku 2020, a abychom je splnili, budeme muset přidat, cílem je omezit skleníkové plyny o 40 procent proti stavu z roku 1990. Ale obecně můžu říct, že ty cíle se splnit dají. Například ve využívání obnovitelných zdrojů jsme proti původním očekáváním hodně napřed. Už loni třetina elektřiny pocházela z nich. Existují však i další překážky, s nimiž se musíme vypořádat. Tu nejdůležitější představuje sociální aspekt energetického obratu. Ne všichni na tom totiž vydělají. Týká se to především lidí, kteří pracují v těžebním průmyslu. Musíme jim nabídnout dobrou alternativu. A také je třeba zajistit stabilní dodávky energie. I tady ještě máme mezery, které se dají vyřešit lepšími možnostmi skladování a efektivnější energetickou přenosovou soustavou.
Nezmění však budoucí volby něco na současné shodě stran?
Není to pravděpodobné. Bohužel, čtvrtina elektřiny v Německu se vyrábí z hnědého uhlí a při tom se produkuje více než polovina emisí. Abychom naplnili dílčí cíle do roku 2020, budeme to muset změnit. A s tím souvisí velké politické překážky, protože hnědouhelný průmysl zajišťuje hodně pracovních míst, celkem asi 40 tisíc. A ty nejsou rozloženy rovnoměrně po Německu, ale soustředěny zejména do oblastí v Severním Porýní-Vestfálsku, Braniborsku, Sasku a Sasku-Anhaltsku. Konec těžby a zpracování hnědého uhlí by tak vedl k nárůstu nezaměstnanosti a dalším sociálním a ekonomickým důsledkům. Lokální politici a odbory proto shodně takové kroky odsuzují.
A mluví spolu vůbec odbory a lokální politici s vládou?
Nedávno naštěstí nastala podstatná změna. Ještě loni se konstruktivně debatovalo hodně málo. Strany sporu se zakopaly ve svých pozicích. Po nedávné klimatické konferenci v Paříži se však mezinárodní tlak na Německo výrazně zvýšil. Pokud si země své záležitosti s těžbou a zpracováním hnědého uhlí nevyřeší, nebude schopná dosáhnout dílčích klimatických cílů do roku 2020. A to by byla obrovská mezinárodní ostuda, kterou nikdo nechce. Pokud má Německo ambice stát se světovou velmocí na poli obnovitelných zdrojů – a to má – pak si musí uklidit i u sebe na dvorku. Ale situace se pomalu začíná měnit. Například v Braniborsku už vládní sociální demokraté říkají: Ne- chceme sice rychlý konec těžby uhlí, ale začínáme chápat, že to v budoucnosti bude nezbytné. A jsou ochotni mluvit o možných kompenzacích.
Jak by kompenzace měly vypadat?
V podstatě potřebujeme fond, z něhož se náklady na tento energetický přechod budou financovat. Konkrétní studie a detailní propočty nákladů už existují. Z obchodování s emisními povolenkami v rámci EU by tam mohlo přicházet 200 milionů eur ročně. Otázka, na jaké konkrétní projekty by se pak přispívalo, je ještě otevřená.
Několik uhelných dolů Německo zavřelo už v šedesátých letech. Dají se využít tyto zkušenosti? Nebo je to neporovnatelné?
Situace v šedesátých letech byla odlišná. Tehdy v podstatě zkolabovala těžba černého uhlí z ekonomických důvodů – to německé nebylo schopné cenově konkurovat například čínskému. Ale z něčeho bychom se poučit mohli. V Severním Porýní-Vestfálsku, které to nejvíc postihlo, začaly postupně vznikat různé sociální programy. Trvalo však příliš dlouho, než byly uvedeny do praxe, což špatnou situaci ještě zhoršilo. Historie nám udělila lekci: problémy se musíme zabývat rychle a ne je odsouvat na později, pokud chceme mít efektivní řešení a minimalizovat sociální dopady.
Jak s plánem postupného zastavení těžby hnědého uhlí může zamíchat plán švédské společnosti Vattenfall, která chce prodat svá hnědouhelná aktiva v Německu?
To je stále ještě velmi otevřená otázka, hodně bude záležet na kupci. Obavy jsou však namístě. Nový majitel bude chtít na rozdíl od Vattenfallu pokračovat v těžbě uhlí déle, aby z toho měl co největší zisk. Tím bude dál přispívat k produkci skleníkových plynů...
Ale na místní úrovni by to lidé, kteří tam žijí, asi spíš uvítali?
Přinejmenším ti, co v hnědouhelném průmyslu přímo pracují, a také lokální politici. Ti všichni by doly nejraději udrželi v provozu co nejdéle. Na druhou stranu by se případné rozšíření těžby dotklo i ostatních lidí. Musely by se přesouvat vesnice, lidé by se stěhovali, aby ustoupili těžbě. S tím by souvisely i velké ekologické škody. Už teď znečištěná voda prosakuje do pitných zásob.
Proč se Vattenfall rozhodl svá hnědouhelná aktiva v Německu prodat?
Má dva důvody. První z nich je politic-