Rozhovor: Hepnarová a nenávistStr.
Osminásobná vražedkyně Olga Hepnarová by se letos dožila pětašedesáti let. „Při procesu litovala jen toho, že nezabila víc lidí,“říká spisovatel Roman Cílek.
Děsivý příběh vražedkyně Olgy Hepnarové, která v roce 1973 v Praze nákladním autem úmyslně najela do lidí na ostrůvku tramvajové zastávky, se stal ve čtvrtek zahajovacím filmem festivalu v Berlíně. Scenáristé snímku Já, Olga Hepnarová se inspirovali knížkou Oprátka za osm mrtvých spisovatele Romana Cílka. „Už jako dítě vybočovala, nedokázala se zařadit do kolektivu,“říká autor kriminálních příběhů o poslední ženě popravené v Československu.
Její čin nemá v Česku obdoby. Jak se vám při psaní dařilo zachovat si nadhled a zůstat objektivní?
Snažil jsem se o to, přestože jsem odpůrcem trestu smrti. Je to pokus zachytit osud jedné vykolejené a osamocené duše. Při psaní jsem osciloval mezi lítostí nad tou ženou a soucitem s jejími nevinnými oběťmi. A snažil se vnímat ji v kontextu celé osobnosti. Hepnarová vraždila zčásti vinou vrozené výbavy, zčásti vlastní vinou i vinou své nemoci.
Znalci ji označili za duševně zdravou, čímž otevřeli cestu k nejvyššímu trestu. Co na to vy?
Hepnarová se motala v nepřetržitém bludném kruhu doslova spalující nenávisti. Nenáviděla rodiče, školu, spolužáky... Znalci u ní konstatovali poruchu osobnosti, ale ta nevyviňuje. Pro její zdravou mysl svědčila skutečnost, že si svůj čin racionálně plánovala. Zvažovala různé možnosti, jak zabít co nejvíc lidí včetně použití zbraně. Například se přihlásila do střeleckého kroužku Svazarmu. Nakonec se rozhodla pro nákladní auto. Počítala s dopadením, takže si do Pragy RN, kterou si vypůjčila na den z Pražského dopravního střediska, sbalila oblečení a cigarety.
Píšete, že se u ní spekulovalo o schizofrenii, k níž patří bludy. Po procesu tvrdila, že se jmenuje Winiferová a že měla jiného otce. To podle vás simulovala?
Schizofrenii jí údajně takto diagnostikovali v psychiatrické léčebně v Opařanech, kde v pubertě několikrát pobývala. Její právník na tom postavil obhajobu, bojoval za ni jako lev, ale dokument o této diagnóze se nepodařilo dohledat. Během procesu se sice objevily pochybnosti, ale posudky opakovaně udělali ti stejní znalci. To by dnes bylo nemyslitelné. Dnes by se nad takovým případem střetly dva tábory znalců. Kdyby se potvrdila schizofrenie, zřejmě by dožila někde v ústavu a neskončila na popravišti. Ale otázka je, zda by to pro ni bylo lepší.
Někdo jí zpětně přisoudil autismus, což v té době nebyla ještě příliš známá diagnóza. Souhlasíte?
Někdy se tak skutečně chovala. Byla podivínka. Už jako dítě hodně vybočovala, nedokázala zapadnout do kolektivu. Navázat vztahy se spolužáky. Vyfasovala od nich přezdívku Spící panna, protože celé hodiny mlčela. Někdy odpověděla na položenou otázku až po hodné chvíli, kdy už ostatní zapomněli.
Toužila však po zviditelnění. Jak jinak si vysvětlit, že těsně před činem oznámila svůj plán dopisy do Mladého světa a Svobodného slova?
Myslím, že to udělala dílem proto, aby už nemohla couvnout. Byla to pojistka. Ale dílem chtěla upozornit na osud podobných outsiderů jako ona. Stylizovala se do role mluvčí všech otloukánků. Dokonce je při procesu vybízela, aby se také bránili. Aby se pomstili.
V jedné chvíli Hepnarová dokonce žádá, aby o jejím činu napsal Adolf Branald. Přání jste jí splnil vy.
K spisovateli Branaldovi se její vzkaz zřejmě nedostal. V podstatě odhadla, že její případ bude lidi zajímat i po letech. Což nyní potvrzuje i nový film.
Některé věty z jejího dopisu redakcím utkví v paměti: „Jsem neschopná navázat kloudný lidský vztah. Jsem člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou – zabít sebe, nebo zabít druhé...“Myslíte, že se na její neschopnosti vycházet s lidmi podepsala i převážně lesbická orientace?
To je otázka. Měla zkušenosti s děvčaty, ale i přítele. Nebyla čistá lesba. Ve spise o sobě říká – já nejsem bisexuální, jsem jen málo sexuální. To ženství v sobě spíš potlačovala. Měla hezkou, téměř antickou tvář, ale zvláštním způsobem se hrbila, aby jí nebyla vidět prsa.
Hepnarová pocházela z navenek spořádané rodiny, panovaly v ní opravdu tak špatné vztahy, jak líčila?
Matka byla zubařka, otec bankovní úředník, starší sestra vystudovala vysokou školu. Právě rodinné prostředí tehdejší představitele režimu enormně zajímalo. Nezapomeňte, stalo se to ve vrcholné fázi normalizace. Když ta zpráva přišla na vnitro, první otázka zněla, z jaké byla vražedkyně rodiny. V duchu si asi přáli, aby šlo o disidenty, nepřátele režimu. A na druhé straně se strachovali, aby to neudělala dceruška někoho významného. Nebyl to politický proces, přesto existovalo jasné zadání – pachatelku exemplárně potrestat. A to se stalo.
U soudu vypověděla, že v životě neměla snad nikoho ráda a že nejvíc nesnášela rodiče.
Myslím, že v té rodině nebylo žádné štěstí. Obě děvčata se z ní snažila co nejrychleji uniknout. Každá svým způsobem, sestra se brzy vdala. Olga uváděla, že ji otec často bil, měla blíž k matce, ale spíš poněkud přeháněla. Ona dokázala nenávidět člověka, který jí v tramvaji nechtěně šlápl na nohu. V mnohých rodinách vztahy skřípou, ale ona si tu nenávist ke světu v sobě doslova pěstovala.
Osm lidí srážku s náklaďákem nepřežilo, z dvanácti zraněných bylo šest těžce. Během procesu obětí ani jednou nezalitovala?
Naopak. Litovala, že jí „chcípnul“motor. Že se jí nepodařilo zabít víc lidí. Všechny oběti byli starší lidé, kteří nedokázali uskočit. Pomstu na lidech vnímala jako spravedlivý čin. Teprve po rozsudku smrti trošku obrátila, zřejmě už začala mít strach z popravy.
Měl jste možnost prostudovat si její soudní spis?
Ano. Úřední přístup ke kompletnímu spisu mi před lety zprostředkovala exministryně spravedlnosti Helena Válková, která se zabývala kriminalitou mladistvých. Věděla, že se mimo jiné desítky let zabývám kriminálními případy. Někteří přátelé mě od tématu odrazovali s tím, že buďto mi bude Hepnarové líto, nebo ji vylíčím jako hyenu. Doufám, že jsem se oběma extrémům vyhnul.
Byl jste se podívat na natáčení filmu Já, Olga Hepnarová?
Nebyl a ještě jsem ho neviděl. Když se na mě režiséři Petr Kazda a Tomáš Weinreb obrátili, říkali, že chtějí točit černobílý film o lidské samotě. V jejich pojetí jde o příběh osamělého člověka, který se vymezuje proti společnosti, což korespondovalo s duchem mé knížky. Scénář mi poslali, ale já jim do něj nezasahoval. Setkával jsem se s nimi u piva v roli přátelského poradce.
Přemýšlím o postoji matky, která, ač dítětem nenáviděná, jde za něj orodovat. Požádala o milost.
I vrahové mají matky, jak říkal můj přítel psychiatr Jan Cimický, a já si jeho slova v podobných souvislostech vždy vybavím. Spartakiádnímu vrahu Strakovi pomáhala vězení přežít právě matka, jezdila za ním. Kdyby ho rodina nepodržela, asi by ho tam spoluvězni utloukli. Olga si nejprve trest smrti přála, ale nakonec souhlasila, aby za ni matka požádala o milost. Jak víme, neuspěla.
Jak na vás působili blízcí Hepnarové, s nimiž se vám podařilo mluvit?
Vyhledal jsem její sestru, dokonce jsme se spolu sešli. Je to moudrá žena, ale nijak zvlášť mě to neposunulo. Nebyla ráda, že o tom budu psát. Říkala mi ale třeba, že v rodině se ani v den popravy o případu nemluvilo, což o klimatu v ní leccos vypovídá. Asi jediným pevným bodem v životě Olgy byl její přítel Mirek. Nepřestal ji milovat, psali si dopisy, docela úžasné. Sice ani jeden neměli maturitu, ale oba byli velice sečtělí. Oblíbeným autorem Olgy byl existenciální francouzský spisovatel Jean Paul Sartre. Mirek mi některé dopisy poskytl a jsou v dalších vydáních mé knihy. Dokonce se jí pokoušel předtím, než to udělala, dostat k psychiatrovi.
Proč to nevyšlo?
Vyrazili prý spolu za jedním psychiatrem v Praze 10, ale ten je víceméně odbyl, protože mu končila pracovní doba a Olga navíc neměla doporučení. V ten moment se to v ní prý zlomilo. Mirek už měl vymyšlený plán, že se spolu přestěhují do pohraničí. Slíbila mu to, ale v té době už měla objednané to auto.
Našel jste v jejím příběhu momenty, které mohly tragédii zabránit?
Vysílala určité SOS signály, několikrát měla snahu hledat pomoc u psychiatrů, ale to jsou kdyby.
V doslovu knihy zmiňujete lesního vraha Viktora Kalivodu, který v roce 2005 zavraždil tři náhodně vybrané lidi. V cele přiznal, že četl vaši knížku a Olga Hepnarová ho inspirovala. Ti dva si byli podobní, že?
Ano. Oba byli psychicky narušení, vykořenění a plni zloby. Byli zoufalí, tápali. Oba se původně chtěli zabít, než dospěli k rozhodnutí usmrtit jiné lidi. Kalivoda se s Hepnarovou až metafyzicky ztotožnil a v jednom dopise z vězení se vyjádřil, že bude pokračovat v jejím díle. Měl však na rozdíl od ní víc možností z bludného kruhu nenávisti uniknout. Hepnarová toužila po radikálním zlomu. Dnes by měla možnost vydat se třeba do Austrálie a tam se stát třeba řidičkou kamionu. Řízení ji bavilo.
Je dobře, že se o vrazích píše a točí filmy? Neukazuje případ Kalivody, že to může být i návodem pro jiné?
To je věc názoru. Literární či filmové dílo by mělo být vytvořeno tak, aby varovalo před cestou, která nikam nevede, a o to jsem se ze všech sil snažil. Smím k tomu připojit osobní vzpomínku? Když jsem v roce 2001 dokončil první verzi knihy o Olze Hepnarové a 30. dubna psal doslov, zjistil jsem, že je to datum jejích nedožitých padesátin. Ani jsem si to neuměl představit: padesátnice Olga Hepnarová! Jaká by byla? Zmoudřelá? Poučená? Nedokázal jsem si na nic z toho odpovědět – i přesto, že jsem o Hepnarové při práci na knize musel hodně přemýšlet.
A jak zní resumé toho přemýšlení?
Je to příběh, v němž všichni aktéři prohráli. Ti nevinní: mrtví a zranění. I ta vinná. I její rodiče. Selhala i psychiatrie jako věda o nemocné lidské duši a také justice jako nástroj osvícené spravedlnosti. Oko za oko – ano, vykonání hrdelního rozsudku vlastně dalo za pravdu názorům Olgy Hepnarové. Je to smutné zjištění, ale nelze se před ním schovat.