Jsme Polky a jedeme na potrat na Slovensko

Projíždíme přes hory. Za převoz těhotné inkasují 250 zlotých, za doprovod stovku (1 500, resp. 600 Kč). Za nás dostali 600 zlotých, protože Karolina je s Oli a já jsem sama, napsala v polském listu Gazeta Wyborcza spisovatelka Marta Syrwidová. V autě se smrad z cigaret mísí se zápachem ostřikovače.

Karolina vypráví, jak byla na interrupci ještě před maturitou, Ola o svém chlapci, který trpí stihomamem. I já mluvím o svém klukovi: když jsem mu napsala, že jedeme na Slovensko, reagoval, že s vrahy se má zacházet jako s dobytkem. Dokud jsem neotěhotněla, říkala jsem si nahlas, že „půjdu na po- trat“, abych se cítila silnější než zákon, který interrupce zakazuje. Ale když jsem otěhotněla, začala jsem se bát i vyslovit „potrat“.

Otěhotněla jsem na výročí nezávislosti Polska. Rodit jsem měla na Nanebevzetí Panny Marie. Zákon mě má v hrsti. Jsem tělem, které je povinné rodit. Svobodu volby má žena jen před souloží, stoprocentní antikoncepcí je pouze panenství. Těhotné se od zločinců ve vězeních liší jen tím, že ženy utečou snadněji.

Dala jsem dohromady dvě tisícovky a zatelefonovala do slovenské nemocnice. Po mnoha dnech jsem řekla „potrat“. Když jsem odložila sluchátko, měla jsem pocit, že jsem si dohodla návštěvu u zubaře.

Když se rozednívá, přijíždíme na Slovensko.

Nemocnice vypadá moderně. Na našem patře snad všichni mluví polsky. Je to tu prostorné a čisté, ale nepáchne dezinfekcí. Ola a já jsme na potratu poprvé. Ola je v pátém týdnu, já v sedmém. Sestřička přinesla formuláře a posunky ukazuje, že je máme vyplnit a zaplatit. Karolina říká, že před osmi lety ji to stálo o tisícovku víc. Za pár minut se vrací s účty: „Celková fakturovaná suma: 445 eur“(12 tisíc Kč).

Potrat je „jednodenní gynekologie“. Je to jeden z nejlacinějších zákroků. Míň se platí jen za odstranění panenské blány. Zúžení pochvy je o deset eur dražší, podvázání va- ječníků o 110 eur dražší. Sestřička mi podává čistý list a ukazuje vzor v plastové fólii. Mám opsat a podepsat, že mám bolesti a krvácím, přišla jsem si nechat odstranit zbytky plodu na vlastní riziko.

Sestřička mě volá na sál. Vede mě ke křeslu. Ta citlivost mě uklidňuje. Je slyšet šum přístrojů a cinkání nástrojů. Sedám si do křesla, mám se sesunout níž. Všichni si nasadí masky, napojují mě na kapačku, na druhou ruku dostávám tlakoměr.

Při probouzení se cítím jako v dětství, než ucítím kapačku v rameni, modřinu na noze a pogumovanou tkaninu pod zadkem. Ola leží naproti. Jak dlouho to trvalo? „Maximálně 20 minut.“Dotýkám se podbřišku, kontroluji, zda nic neprasklo, neopuchlo. Za čtvrthodinku přichází babka, vytáhne kapačku a poklepe mě po ruce.

Po návratu ze Slovenska se učím mluvit o potratu bez šeptání. Každá dospělá Polka slyšela o potratu anebo má vlastní zkušenost. Ty příběhy se spojují v nekonečné vyprávění milionů šeptajících hlasů. Znám pět příběhů. Karoliny, která 15 minut po probrání z narkózy musela jít závějemi na zastávku. Tety, která si šetřila na ledničku, ale úspory dala za nelegální potrat ve vedlejším okre- su. Kolegyně, která po nelegální interrupci krvácela a musela dát na pohotovosti tisíc zlotých, aby ji neudali policii. Její známé, kterou opustil partner s tím, že rodinu už má. Matky kolegy, kterému řekla, že šla na potrat, protože chtěla mít konečně habilitaci.

Znám i příběhy žen, které těhotenství nepřerušily, i když dítě nechtěly. Loni vyvolala rozruch matka z Kwidzynu, která zabila novorozence tím, že jím praštila o zeď. I matka ze Sokólky, která dítě zakopala. A matky, po kterých pátrá policie, protože novorozence zabalily do igelitky a pohodily v křoví, u kontejneru, v rybníku či kanalizaci. (ČTK, Gazeta Wyborcza)