Islámský stát odchází, teror ne Blíží se doba konce Islámského státu v té podobě, v jaké jej známe nyní. Začíná být vyčerpaný, ale stále má dost následovníků a podporovatelů, kteří nedopustí, aby idea a ideologie zmizely.
Po zabití vůdce al-Káidy v květnu 2011 prezident Barack Obama řekl: „Smrt Usámy bin Ládina je doposud tím nejvýznamnějším počinem při snaze našeho národa porazit al-Káidu.“Byla to oslavná řeč, byť neprorokovala brzké potření teroristů útočících na civilní cíle na Západě. Ve stejné době se ovšem dokončovalo stahování z Iráku a vše se připravovalo na stahování z Afghánistánu.
Barack Obama tím plnil slib, který dal za všeobecného potlesku ve volební kampani. Dělo se tak bez ohledu na to, že ani jedna země nebyla připravena na to, aby si poradila sama. Spojené státy se rozhodly soustředit na Tichomoří a omezit přítomnost i v Evropě. Z hlediska USA a geopolitiky to dává smysl, i když pozornost na Tichomoří spíše znamenala stažení se ze světové scény a seškrtávání výdajů na obranu. Nutno dodat, že i přes opatrné vyjadřování nesouhlasu především se stahováním z Evropy všeobecný ústup vyhovoval i evropským spojencům.
Vzniklé vakuum bylo ovšem rychle zaplněno: občanská válka v Sýrii rozkolísala Irák a vedla k vytvoření hydry geneticky podobné al-Káidě, která sama sebe označila za stát, Tálibán začal posilovat v Afghánistánu, takzvané arabské jaro místo demokratizace vytvořilo další zhroucené státy, jako je Libye, situace se vymkla z kontroly v Jemenu a mezi tím vším vyrazil na výpravu na Ukrajinu ruský autokrat Vladimir Putin a připomněl Evropě, že Rusko nehodlá respektovat mezinárodní uspořádání vytvořené po roce 1989 a mezinárodní právo. Posledních několik let je pak takovým tápáním Západu, který náhle neví, kam skočit, a vlastně se mu ani moc nechce.
Více akcí za méně peněz
Zdá se, že pod tlakem okolností se to nyní mění. Autokratický vládce Bašár Asad díky ruské vojenské pomoci dobývá zpátky Sýrii. Rusové postupují plošně nejenom při bombardování a – byť se zaštiťují bojem proti teroristům – pomáhají s likvidací jakékoli opozice proti Asadovi. Podle všeho dosahují svého cíle, což je nejenom uchránit svého spojence, ale pevněji se uchytit na strategickém místě na Blízkém východě. Zdá se, že se s jejich pomocí stal Asad součástí řešení, což není pro Západ výhodná pozice.
Ruské počínání, teroristické útoky a zvýšená migrace v důsledku nepokojů v pásu nestability od severní Afriky až po Afghánistán dovedly v posledních měsících i spojence k tomu, aby začali přehodnocovat strategický ústup posledních let. Středeční zasedání ministrů obrany států NATO může být politickým signálem v tomto duchu, ať už jde o ochotu Aliance podílet se na monitorování uprchlíků v Egejském moři, zapojení se do operací proti Islámskému státu a odstrašování Ruska. Stále ovšem jde o poměrně skromný příspěvek vzhledem k vážnosti situace. O konkrétních příspěvcích spojenců v boji proti Islámskému státu se má hovořit v následujících týdnech, jak řekl propagátor této ideje, americký ministr obrany Ashton Carter.
Ani on sám není v jednoduché situaci. Minulý týden podle týdeníku The Economist nastínil Ashton Carter několik priorit, na jejichž eliminování by měly být peníze v rozpočtu na další fiskální rok: návrat soupeření velmocí v souvislosti s akcemi či ambicemi Ruska v Evropě a Číny v asijsko-pacifickém regionu, jaderný program Severní Koreje, i přes jadernou dohodu nepřátelské aktivity Íránu a nádor v podobě džihádistického terorismu, respektive metastázujícího Islámského státu.
Na těchto prioritách není nic špatného, ale zahrnují poměrně nákladnou schopnost globální projekce síly, což by nebylo jednoduché ani s rostoucím rozpočtem. Nicméně už ten současný je o 22 miliard dolarů nižší, než bylo plánováno ještě loni. Bez spojenců a jejich aktivní podpory to zkrátka nepůjde.
Návrat al-Káidy
Islámský stát v Sýrii a v Iráku se ocitl pod několikerým tlakem a jeho pozice i vliv se začínají hroutit. Blíží se doba jeho konce v té podobě, v jaké jej známe nyní. Historická zkušenost s organizací al-Káida však rozhodně nedává důvod k optimismu, byť rivalita mezi oslabujícím Islámským státem a posilující al-Káidou může v protiteroristickém tažení pomoci.
Al-Káida byla po 11. září vyhnána ze svého útočiště v Afghánistánu. Vnitřní rozkoly, nárůst moci teroristických skupin v Iráku, který dal základ tomu, co dnes známe jako Islámský stát, a dekapitace bezpilotními letouny ji oslabily natolik, až se zdálo, že se již nevzpamatuje, respektive přetransformuje v něco jiného.
Idea ani zkušenosti ovšem nezapadly. Islámský stát převzal to, co se mu hodilo, a ještě to vylepšil – to se týká techniky útoků, konceptu blízkého a vzdáleného nepřítele (primárním terčem jsou režimy v zemích především Blízkého východu a pak teprve západní země, což se odráží například i v počtech útoků a obětí), schopnosti inspirovat a šířit ideologii a podobně.
Jedinou lekci, ze které si Islámský stát nevzal ponaučení a nenaslouchal varování, kterého se dostalo před deseti lety například Abú Músovi Zarkávímu od vůdců al-Káidy, je přílišná brutalita, kterou uplatňuje na územích pod svou kontrolou. Vymstilo se to Zarkávímu a al-Káidě v Iráku a usnadnilo protipovstalecké tažení generála Petraeuse v Anbáru. Vymstí se to také