Bořek Šípek, ctitel krásy a harmonieStr.
Ve věku 66 let zemřel Bořek Šípek, světově uznávaný výtvarník, architekt, designér a rovněž dlouholetý přítel Václav Havla
Lidé doma často netušili, jak slavný je v cizině. Znali ho jako architekta Pražského hradu za prezidentské éry Václava Havla či někdejšího partnera zpěvačky Leony Machálkové. Herci si ho spojovali s divadelní cenou Thálie, kterou navrhoval. A přátelé s Thajskem, které miloval, od kuchyně po víru.
„Klid, úsměv, harmonie,“shrnoval světoznámý výtvarník Bořek Šípek své chápání buddhismu. Držel se ho, i když bojoval s rakovi- nou slinivky. „Nejsem nemocný, jen mám v sobě něco, co se musí vystěhovat,“řekl v jednom z posledních rozhovorů. Předevčírem zemřel, bylo mu 66 let.
„Hloupý Honza“jde do světa
V knize Fenomén Šípek nazval svou dráhu „příběhem hloupého Honzy, který vzal koláče a šel do světa“. Emigroval v roce 1968 poté, co absolvoval uměleckou průmyslovku, nejprve do Německa, časem do Nizozemska.
Ještě mu nebylo ani dvacet let, ale věděl už, co chce dělat. Díky sklářskému mistrovi, jenž mu po smrti rodičů dělal poručníka, pro-
Okouzlen sklem
padl kráse skla. Ne náhodou po jeho návratu vznikly pod Šípkovým vedením pro reprezentativní prostory Hradu osobité lustry, vázy či soubory skleniček, ne náhodou spoluzakládal novoborskou sklářskou firmu Ajeto. Věnoval se však i jiným disciplínám, pro Hrad navrhl třeba židle do Španělského sálu a pro krále módy Karla Lagerfelda nejen jeho hamburský byt, nýbrž i jednotný styl všech Lagerfeldových butiků po celém světě.
Jméno Lagerfeld nicméně představuje pouze jednu z mnoha proslulých značek, pro které Šípek pracoval – patří k nim třeba firmy Driade, Alessi, Vitra, Swarovski, Leit- ner, Quartet či dvě tradiční výrobny porcelánu, Rosenthal a Sevres. Navíc Šípkova autorská díla vystavují umělecké instituce od New Yorku přes Paříž a Londýn po Tokio, vlastní je rovněž soukromí sběratelé zvučných jmen jako Mick Jagger, Bob Dylan či Jean-Paul Gaultier.
Lavička V. H.
S Havlem spolupracoval Šípek třináct let a často na něj vzpomínal. „Hlavně na něj myslím, když vidím současné politiky,“líčil. Ostatně právě památce bývalého prezidenta věnoval jeden ze svých posledních projektů, takzvané lavičky Václava Havla, jež kromě několika čes- kých měst už stojí třeba ve Washingtonu, Dublinu či v Barceloně.
Ačkoli mu vévodily sklo a nábytek, Šípkův okruh působnosti byl daleko širší. Vyučoval studenty, pracoval pro divadlo (výprava opery Nagano) i pro film.
V jednom z nich, v dramatu o drogových pašerácích Zatracení, si dokonce zahrál. Hlavně však coby znalec místních poměrů pomáhal štábu při natáčení v Thajsku. „V Bangkoku dokonce zažil horkou chvilku, když nechal přivézt pro českého vězně salám, sýr a chléb. Jenže potraviny v tamním vězení přísně zkoumají, a než zásilku prověří, odeberou dárci, v tomto případě
Šípkovi, jeho pas,“vyprávěl režisér filmu Dan Svátek.
Bořek Šípek po celý život opakoval, že jej vede touha po kráse a harmonii, nikoli po úspěchu. Přesto – či spíše právě proto – získal řadu poct, počínaje francouzským rytířem Řádu umění a literatury a konče nizozemskou cenou Nadace prince Bernharda, jejíž finanční část věnoval Pražskému hradu.
Ani kvůli nemoci se před světem neuzavřel. Ještě loni na podzim zahajoval své výstavy, věřil v pomoc experimentální léčby ve Španělsku. „Vlasy zase dorostou,“ujišťoval tento vždy zábavný společník s kouzlem světoběžníka.