Visegrád bez obsahu Spolupráce Česka, Slovenska, Polska a Maďarska vždycky připomínala spíš setkání. To sice není málo, ale ukazuje to, že skutečně jednotná síla ve střední Evropě nikdy nevznikla.

Od okamžiku formálního zahájení tzv. visegrádské spolupráce uplynulo již 25 let. Přesto ucelenější – a racionálně kritický – pohled na enormní proměnlivost toho, co si pod tímto projektem lidé v různých okamžicích představovali, co do něho vkládali a jaká byla realita, stále chybí. Proto tento krátký text.

Projekt seskupení původně tří (když ještě existovalo Československo), později čtyř zemí nebyl nápadem těchto zemí samotných. Přišel zvnějšku, z Evropské unie. Bylo by asi obtížné hledat odkaz na ten či onen dokument EU, ve kterém by něco takového bylo explicitně napsáno, ale byl to vedlejší produkt tehdejšího přístupu západní Evropy k Evropě střední a východní, blahosklonného (a pro nás urážlivého) pohledu „vyspělé“Evropy na v jejích očích zaostalý subkontinent zemí, které předcházející čtyři desetiletí prožily v komunismu.

Západní Evropa se tvářila, že je ráda, že komunismus skončil a že se země střední a východní Evropy tohoto režimu zbavily. Dokonce věřím, že nám země Západu lepší život a úspěšný politický, ekonomický a sociální rozvoj přály. Ale to je všechno. Mluvily o pomoci, ale žádnou neposkytovaly – i ve velmi obtížných okamžicích rozpadu východních trhů dále blokovaly náš přístup na trhy své.

Jejich protekcionismus byl přímo pověstný. Budovaly si svůj integrační projekt jako klub vyvolených, do kterého nikdo jiný neměl mít přístup. O našem členství v EU se tehdy vůbec nemluvilo. Očekávala se dlouhá doba, než se tyto země, tedy my, dostanou na – v jejich očích přijatelnou – úroveň své vyspělosti. A právě proto vznikla myšlenka Visegrádu.

Bez společného zájmu

Mělo to být pro nás „učení se za pochodu“, měli jsme se učit integrovat se. Mělo nás to zaměstnat natolik, abychom se nepokoušeli stále silněji ťukat na dveře Evropské unie s žádostí o členství. Tomuto postavení žáků jsme se, alespoň někteří z nás, ze všech sil bránili. Ti druzí, kteří prázdnými a vznešenými slovy hovořili o visegrádské spolupráci, byli v západní Evropě samozřejmě velmi chváleni.

Nás zajímalo něco reálného, nikoli řečnění na hradu Visegrád nebo na dalších podobných místech na Slovensku, v Polsku i u nás. Za ničivé jsme považovali ztratit vzájemný obchod mezi těmito čtyřmi zeměmi, a proto jsme – bez jakékoli souvislosti se schůzkami prezidentů na hradech – zorganizovali instituci zvanou CEFTA neboli Středoevropská zóna volného obchodu.

To byl až dodnes jediný hmatatelný výsledek středoevropské spolupráce. EU s námi volný obchod nechtěla, tak jsme si ho museli udělat aspoň mezi sebou. Nikoli na jejich pokyn, ale jako výraz našich autentických zájmů. (Je ironií, že jsme z CEFTA museli vystoupit při vstupu do EU. Postupem času jsme totiž tuto svou organizaci rozšířili o další země východní Evropy a prostřednictvím ní by se například Rumunsko ještě před vstupem do EU dostalo do zóny volného obchodu EU.)

Nic jako jednotný postoj V4 vůči Unii se zformulovat nepodařilo, respektive se na to po příjezdu do Bruselu zapomnělo.

Od té doby pokračovalo zoufalé hledání jakéhokoli konkrétního společného zájmu, který by čtyři země Visegrádu chtěly v EU prosazovat. Nikdy nebyl nalezen. Fráze existovaly vždy, ale konkrétní věci nikoli.

Tyto čtyři země dávaly přednost individuálnímu soupeření, kdo bude největším oblíbencem EU a kdo se do EU dostane nejdříve.

V 90. letech bylo o specifičnosti své pozice přesvědčeno zejména Maďarsko (které mělo v ruce trumf podpory Německa za umožnění odchodu tisíců východních Němců na Západ ještě před pádem Berlínské zdi). Uvnitř visegrádské čtyřky občas existo-