Kantoři se bojí selhání, proto se nesvěřují ani kolegům

Tři měsíce učitelka z malešické průmyslovky trpěla mezi agresivními žáky a nedokázala se bránit šikaně. Silnější byla jenom na papíře, ve skutečnosti byla možná právě ona nejslabším článkem smečky, myslí si metodička prevence Anna Richterová. Specializuje se na problém šikany a sama řídí střední školu v Mělníku. Že si děti na učiteli vybíjejí napětí, je podle ní běžné. „Když si však učitel věří, neohrozí ho to,“dodává.

Šikanovaná učitelka údajně problémy sama zlehčovala. Proč?

To mě příliš nepřekvapuje. Učitel může šikanu vnímat jako svůj neúspěch, pak s tím nepoběží za vedením školy. Učitelé se obecně velmi bojí selhání. Podívejte se, jak je nastavené prostředí ve školách, jak neradi například učitelé sdílejí své zkušenosti. Pustit k sobě do třídy kolegu na hospitaci je problém. Tato nejistota je podle mého názo- ru prapříčinou i v tomto konkrétním případě.

Jak je však možné, že si toho nikdo tak dlouho nevšímal? Mezi žáky se to přece vědělo.

To je opravdu zásadní otázka. Zvlášť pokud paní učitelka měla dlouhodobé zdravotní problémy. To je vždy stresující a člověka to znejistí, i když se nemusí vypořádávat s agresivními teenagery. Proč se jí nedostalo pomoci, to však opravdu nevím.

Že si děti na učiteli zkoušejí, kam až mohou zajít, je běžné. Kde leží zdravá hranice a kdy už je chování dětí vůči pedagogovi varující?

S nekázní nebo slovními útoky se setkalo hodně pedagogů. Vždycky záleží na jejich osobnosti. Pokud nemají přirozenou autoritu, třída to vycítí a ve chvíli, kdy si ujasní, že učitel je slabým článkem, nemá šanci. Na sebejistou osobnost si třídní smečka většinou netroufne. Když vejdete do třídy a věříte si, i když se vám některé z dětí posmívá, neohrozí vás to. Slabost však vycítí, i když se učitel tváří sebejistě. Pedagog si musí být jistý sám sebou a musí být schopný třídu „přečíst“. Nástrojem pedagoga je on sám a v dnešní době to platí víc než dřív. Děti potřebují ve třídě silnou osobnost, se kterou by mohly třeba i bojovat. Takový člověk to však unese. Ale tím nechci v žádném případě omlouvat studenty, kteří na něčem takovém nesou vinu.

V Malešicích zašla šikana hodně daleko. Dalo se s takovou situací ještě vůbec něco dělat?

Vždy je potřeba řešit konkrétní případ a o tomto nemám dost informací. Ale když šikana dospěje do stadia fyzického násilí, už se toho moc dělat nedá, jen třídu rozprášit. Je však potřeba říct, že tak daleko se šikana dostane málokdy. Mluvíme tu o fázi, kdy už všichni táhnou s agresorem za jeden pro- vaz, identifikované jsou s ním i děti, které by se proti šikaně ještě před časem ozvaly.

V tomto případě na šikanu upozorňovali právě studenti.

Přesto na takové případy už škola většinou sama nestačí a měla by vědět, že potřebuje pomoc odborníka z venku. Jde o kontinuální práci s třídním kolektivem, která může trvat klidně rok nebo dva. Nevím toho o tomto konkrétním případu dost, ale podívala bych se, jestli ve třídě není nějaká šikana i mezi spolužáky. Podle mě nemusela být učitelka jedinou obětí, a možná i proto to spolužáci oznámili. Je to samozřejmě jen spekulace. Zásadní je v takových případech také postoj pedagogů, i s nimi je třeba pracovat. Šikanovaný učitel může mít pozici nejslabšího jedince i mezi kolegy, je to složitá záležitost.

„Děti potřebují ve třídě silnou osobnost, se kterou by mohly třeba i bojovat. Takový člověk to však unese.“Anna Richterová, odbornice na šikanu

Kdo obecně nese odpovědnost za to, aby se třída do takové situace vůbec nedostala?

Je to záležitost vedení školy, jednoznačně, i když může pověřit řešením například výchovného poradce. Když se objeví varovné signály, je vždy velmi důležité zjistit, co se skutečně děje, i když to třeba sám učitel neřekne. Vytipovat zdravé jádro nejen třídy, ale i pedagogického sboru a ptát se, samozřejmě diskrétně.