Učitel jako nahý v trní

Šikana učitele, navíc spojená se smrtí, musí zákonitě vyvolat bouřlivou odezvu. Bohužel jen na chvilku, do systematického uchopení problému a jeho řešení se nikomu nechce.

Trojka z chování nikoho nic nenaučí. Co jiného škola dělala pro to, aby se žáci věnovali spíše učení než obtěžování učitelky?

Řadu let si učitelé stěžují na zhoršující se chování žáků a šetření jim dávají za pravdu. Platí to i pro vyspělé zahraničí, jenže u nás to stačí na pár výkřiků a proklamací, ale za nějakou dobu je zase ticho po pěšině. Před lety se pokusil o něco pan ministr Dobeš a po jeho odchodu ministerstvo školství kupodivu dotáhlo individuální výchovný plán do konce, ale to je zoufale málo.

Těžko lze soudit aktuální případy ve škole v pražských Malešicích (učitelka týraná žáky) nebo na Kladně (žák zmlácený učitelem), leč mírné poučení lze vyvodit už nyní.

Zachytil jsem reakci z malešické střední školy, že předložená videa „ocenila“podmíněným vyloučením a sníženými známkami z chování. Jenže škola je vzdělávací instituce, má vést žáky k jejich dospělému začlenění do společnosti, učit poznatkům i přispívat k jejich vhodnému chování a jednání. Trojka z chování nikoho nic nenaučí. Velmi by mě zajímalo, co jiného škola dělala pro to, aby se žáci spíše věnovali učení než obtěžování učitelky.

Stane-li se událost, kterou v případě Ma- lešic můžeme označit za tragickou, je třeba z ní vyjít a využít ji pro systematickou práci s učitelským sborem, rodiči žáků a samozřejmě s žáky samými. A to vůbec nemusíme vidět kauzální spojitost mezi šikanováním a úmrtím. I šestnáctiletý výrostek je s to chápat, že pracovní nepohoda může zdravotní stav dramaticky zhoršit, že při nevhodném chování se pořádně studovat nedá, že nevychovanost se rozhodně nedá vysvětlit a omluvit tím, že učitel nepatří mezi hvězdy. S šestnáctiletými se už dokonce dá i mluvit. I rodiče všech žáků je třeba žádat o pomoc a spolupráci, byť se někdy může zdát, že na tuto věkovou kategorii ani oni sami vlastně moc nemají účinné páky.

Nejen učit, ale i řídit

Jeden velký problém spatřuji v tom, že učitelé nejsou připravováni na podobně náročné situace, nejsou tedy vzděláváni v oblasti, kterou bychom mohli nazvat řízení třídy (v zahraničí standardně classroom management). Už léta akceptujeme, že je výhodné učit jednotlivé školní dovednosti podle určitých osvědčených postupů (tzv. obecná didaktika nebo spíš oborové didaktiky). Studenti učitelství vykonávají z didaktiky dokonce státní zkoušku. Jenže pokud jde o to, jak naladit třídu na náročné úkoly, jak neztrácet čas v hodině malicherným vyšetřováním, jak řešit kolizní situace, jak zvládat živé žáky nebo puberťáky, dozvědí se studenti učitelství jen velmi málo.

Takže pak v praxi používají zhusta postupy, které znají z vlastní zkušenosti a které dnes příliš nefungují. Přitom jde o klíčový problém současného školního vzdělávání. Bez soustředění na učení výsledky jednoduše mít nebudeme. Jenže to bychom také měli přestat donekonečna omílat, že učitelské povolání je poslání, ke kterému někdo talent má, zatímco jiný ne, takže pak nutně podceňujeme jeho řemeslnou stránku.

Kdyby se mě někdo zeptal, co bych dělal v této situaci já, vymýšlelo by se mi to obtížně. Represe u dětí ani u dospívajících mi moc nejde. Ale existuje množství preventivních opatření. Můžeme například mluvit o proaktivním pozitivním přístupu ke třídě a k žákům. Aby to neznělo zbytečně nadneseně, tak proaktivitu můžeme chápat jako preventivní opatření. Prevence znamená například jasná konkrétní pravidla, která dětem sdělíme, vymáhání jejich dodržování (všemi učiteli), stanovení následků nevhodného jednání, kvalitní a přiměřeně náročná výuka, dobrá organizace hodiny, dohoda a spolupráce s rodiči. Pořád se vyhýbáme tomu, že chování každého z nás má následky a my se učíme tyto následky přijímat. Pokud se jim chceme vyhnout, musíme se chovat požadovaným způsobem. Trest snad může být následek pro dospělého, ale ne pro dítě či dospívajícího.

Kantor není a nesmí být sám

Učitel by také neměl mít pocit, že je ve škole na všechno sám, musí mít faktickou podporu vedení školy. Současně by neměl brát jako své osobní selhání, že některá třída mu dělá větší problémy než ostatním. Kdyby české školství zavedlo supervizi (pokud vím, v českých školských předpisech tento termín není), je takový případ ve svých začátcích vhodný právě pro tento postup. I když asi by úplně stačila hospitace z vedení školy. Pokud jsou to zkušení pedagogové, i v neutrální hodině, při které se paní učitelka snaží a žáci se drží zpátky, jsou s to vnímat možná úskalí. Při citlivosti vedení bylo možné se domluvit se studenty v listopadu (ne až v lednu) na pravidlech a následně sledovat každodenně jejich plnění. A kdyby byli učitelé ve škole zvyklí mezi sebou mluvit, mohli by si vyměnit příklady dobré praxe, tedy zkušenosti a postupy, které jim zabírají.

A kdyby přes všechnu pomoc učitelů a rodičů žáci na střední škole postupovali stejně i nadále, znamenalo by to, že nechtějí studovat a zřejmě se raději budou věnovat něčemu jinému. V takovém případě bychom nemohli naplňovat vzdělávací poslání školy a museli bychom se s nimi rozloučit.

Dosavadní signály však nenasvědčují, že by v Malešicích šlo právě o tento případ.