Jak si soudy nevědí rady se vztekem, až je to k vzteku

Vlastně to musel rozseknout až Nejvyšší soud, i když šlo o banální případ. Znáte možná podobný příběh ze svého okolí; řidička parkuje, lehce narazí do jiného auta a jeho šofér si to nenechá líbit. Začne nevybíravě nadávat, až si toho všimne jiný pán a zastane se jí. Nejspíš to neměl dělat, protože rozčilený řidič mu ulomí zrcátko a zalomí klíče v zapalování; zkrátka a dobře: škoda za dvacet tisíc. Zkrátka a dobře podruhé: soudy to vyhodnotí tak, že pán byl vrcholně rozčilen, což ho omlouvá, a odmítnou ho potrestat.

Zkrátka a dobře potřetí: druhý pán, který se zastal řidičky a měl poškozené auto, verdikt samozřejmě nechápe.

Nejspíš však věděl, že jediná předvídatelnost v rozhodování tuzemské justice spočívá v nepředvídatelnosti jejího rozhodování. Jinak by se totiž mohl také rozčílit a poškodit třeba budovu soudu a spoléhat na to, že jej nepotrestají, protože rozčilení je přece rozčilení, že.

Možná tyhle úvahy rozčílí i vás a budete mít chuť někomu něco udělat a čekat, že vám to projde. Možná vás rozčílí něco jiného: couvání na parkovištích v Česku a například také taková jízda po dálnici mezi Prahou a Brnem k tomu dávají bezpočet příležitostí. Možná právě soudce, který vydal ten překvapivý verdikt, měl při parkování podobnou zkušenost, možná právě v tom tkvěla jeho shovívavost s rozčilujícím se pánem.

Jenže představte si, že by takto rozhodovaly všechny soudy: kdo by hloubku a upřímnost toho rozčilení či vzteku měřil?

Měli bychom znalce, kteří by říkali „Tento pán byl rozčilen, toho netrestejte“a naopak „Tento pán byl podezřele klidný, dostane vyšší trest“?

Naštěstí si toho neobvyklého verdiktu všiml Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Poslal případ k Nejvyššímu soudu a ten rozhodnutí zrušil. Není ovšem vyloučeno, že to takhle skončilo jen proto, že si Zeman zachoval chladnou hlavu; kdyby se rozčílil, kdo ví, jak by to dopadlo.