Pes trosečník a lidé na vraku. Nápad jménem Rodinný film
Než dospěl k české premiéře, vozil Rodinný film ceny ze zahraničních festivalů. Čímž prokázal, že je nadnárodně srozumitelný – a zároveň originální.
Olmo Omerzu, slovinský absolvent pražské FAMU, zazářil už debutem Příliš mladá noc, ve kterém dva školáci na silvestrovském sídlišti zažili náhlý skok do dospělosti. Režisérův druhý autorský snímek má podobně komorní náladu a sevřený půdorys, byť v něm dojde i na plavbu Karibikem a ztroskotání, při kterém se ztratí rodiče dospívajících hrdinů a jejich pes se stane Robinsonem. – Na okraj, pes tu „hraje“tak výmluvně, že ho v Tokiu, odkud má film jednu z trofejí, označili za zvířecí převtělení Toma Hankse z Trosečníka či naopak.
Nicméně hlavní drama se neodehrává v exotické dálce, nýbrž na pomyslném vraku rodinné soudržnosti, který nabírá vodu pozvolna, plíživě, skoro nepozorovaně, až k nečekaně odhalenému tajemství.
Znamená to ovšem, že Rodinný film vyžaduje divákovu mimořádnou vnímavost a soustředěnost. Nikoli však artový vkus: Omerzu netočí pro estéty, jeho rafinovanost s dovedně skrytou ironií zabírá navenek prostě, hrdinové se chovají civilně, i ve vypjatých chvílích bez hysterie. Rodinný film je tichý, střízlivý a neuspěchaný – v dlouhém prologu možná až příliš.
Zaháníme nudu
Avšak právě takové podhoubí vyživuje výtečné herce. Manželský pár Karla Rodena a Vandy Hybnerové působí vyrovnaně v každé situaci, iv nejtěžší konfrontaci vztahu. Nicméně u tak silných a zkušených nositelů filmového minimalismu jejich čistý projev nezaskočí, o to příjemněji překvapuje u představitelů jejich potomků. Mladičký Daniel Kadlec jako by navazoval na Příliš mladou noc zmatkem a vzdorem panice po první milostné zkušenosti a Jenovéfa Boková coby jeho starší sestra zosobňuje rovněž příbuzné téma, tedy nutnost přijmout ze dne na den odpovědnost dospělého člověka. Přitom to vypadalo tak slibně: rodiče si vyjedou na jachtě, děti si domů pozvou vrstevníky, uspořádají večírek, věčnou rituální hru „flašku“po- sunou moderně dál, k dráždivým jízdám ve výtahu naslepo a do naha. „Všichni jenom zaháníme nudu,“zazní z úst generace, která si neví rady s nabytou svobodou. A sotva se dočká jejích projevů, najednou se instinktivně stahuje zpět k rodinným poutům – jako když sestra chrání bratra před svody své přelétavé kamarádky nebo se v bezradné nejistotě uchýlí k dávnému pocitu sourozeneckého bezpečí z dětství: „Brácho, můžu dneska spát s tebou?“
Pocitová pouť předvánočním bezčasím se sice trochu vleče, nejspíše však záměrně: jako by chtěl Omerzu diváka ukolébat, než rázně přepne z poklidu do tísně a z pražského mikrosvěta do vzdáleného souboje psa o přežití nejprve ve vlnách a poté na pustém ostrově.
Poslední šance
To je opravdu nápaditý postup, který má přitom svůj účel. Jednak zábavný, když čtyřnohý trosečník reaguje na zvířenu tropů, kterou společně s otrávenými dětmi vídal doma v cestopisných dokumentech, jednak očistný, protože právě ztracený domácí mazlíček, jediný, kdo své city nemění, se může stát poslední šancí, jak stmelit rozklíženou rodinu.
Pes plní několik úloh: strukturuje rámec vyprávění, symbolizuje oddanost bez kompromisů, ale v neposlední řadě také prožívá dobrodružství bouří, lijáků, blesků, hla- du, žízně, strastiplných cest lagunami i džunglí. Prostě skutečnou robinsonádu, která ho postupně dovede k tak zbídačené podobě, až se člověk bojí, jestli se v závěrečných titulcích dočká uklidňující věty, že při natáčení žádné zvíře netrpělo.
Příště se rozhodne
V jistém ohledu je režisérův první film silnější: v jednotě místa a času kráčí vpřed neústupně, jedním tahem, s gradovaným napětím a zjevnější porcí humoru. Kdežto Rodinný film si vypomáhá trochou umělé konstrukce nehod i náhod, jen aby mohl kruh vyprávění uzavřít. Přesto platí, že jde o snímek zvláštní, ojedinělý a účinný; jestli se traduje, že teprve třetí film rozhoduje, pak příště ponese Olmo Omerzu tíhu hodně velkého očekávání.
Jestli se traduje, že teprve třetí film rozhoduje, pak příště ponese Olmo Omerzu tíhu hodně velkého očekávání.